Přežití 2006 (Cecilie a Pavlína)

Koukám, že jsou tu komentáře jen těch, co přežili — tak by to možná chtělo i pohled z druhé strany (ostatně, byli jsme ve většině :-)).

Jeden náš známý nás v legraci pozval na akci s názvem Přežití — zasmáli jsme se, ale pak nám to nedalo a začátkem února už jsme s Pájou byly odhodlány probojovat se k registraci stůj co stůj? Myslely jsme si, že budeme jakožto jediná dámská dvojice (a pravděpodobně taky nejmladší) zdrojem pobavení, ale téhle role se nakonec ujal náš kamarád, který dorazil o francouzské holi.

Po drobném bloudění přes celé Svitavy jsme konečně našli faru, navečeřeli se, sbalili batoh nasedli do autobusu, zavázali si oči a usnuli.

Asi v jedenáct mě někdo vzbudil — vyskočili jsme z autobusu na jakési křižovatce v lesích a dostali vzkaz, že mapy jsou na rozcestí Lysý Vrch. Tak jsme vyrazily do nejbližšího kopce a strhly sebou asi polovinu všech účastníků. Dlouho jsme se drápali vzhůru, pak prohledávali lysé temeno tohoto vrchu, pak sousední kopec, pak další, shlukovali se do skupinek a zase se trhali a začínalo nám být jasné, že na první stanoviště včas nedorazíme. Přitahováni červenou bludičkou jakéhosi vysílače jsme vyrazily skrz křoví a sníh znovu zpět. Po půl hodině mě Pája přesvědčila, že k tomu světýlku nedojdeme (měla pravdu — Praděd byl opravdu daleko, ale já strašně špatně odhaduji vzdálenosti). V zoufalství jsme se vydaly po náhodné cestě, která nám zkřížila dráhu, odhodlány dojít aspoň někam, abychom nehlásily organizátorům: „končíme — jsme v lese neznámo kde“.

No a v půl druhé (půl hodiny po limitu) jsme dorazily na rozcestí Lysý Vrch, kde jsme se od promrzlého organizátora dozvěděly, že jsme šestnáctá (a asi poslední) dvojice, které předává mapu — konečně jsme zjistily, že jsme v Jeseníkách.

Zmámeně jsme vyrazily směr hrad Kobrštejn. Předešly jsme jednu dvojici, která něco hledala v mapě a pak se ztratily. Během tohoto úseku se nám podařilo sejít z vytyčeného směru ještě třikrát, ale vždycky jsme se nakonec našly. Když jsme nakonec dorazily na místo, kde podle mě byl v mapě zakreslen Kobrštejn a neviděly nic než mladý lesík na vrcholku kopce, už jsem si nevěřila vůbec — naštěstí stačilo popojít jen pár metrů a zřícenina se objevila: půl čtvrté — těsně v limitu, další cíl: Mechové jezírko.

Bereme sudoku a vyrážíme co nejpřímější cestou — z kopce dolů. Naštěstí se během sestupu rozednilo, takže nám stoupla nálada i sebevědomí a k jezírku jsme dorazily bez větších komplikací těsně po východu slunce. Konečně jsme taky potkaly nějaké další dvojice, což nás utvrdilo v domnění, že jsme na správné cestě a jakž-takž stíháme. Tak jsme svá srdce ještě potěšily pohledem na krásnou mlhu nad rašeliništěm a pustily se do práce: Pája skládala pohádku O Dvou jezírkách u čehož záhy usnula a já luštila sudoku. Trvalo to dlouho. Byla tam zima. Ale nakonec jsme to zvládly — dostaly souřadnice a modlily se, aby to bylo dobře (přišlo mi to strašně daleko — dvanáct kilometrů přes město Jeseník k jakémusi modrému obdélníčku — a plavky v povinné výbavě).

Za chviličku nás naprosto neuvěřitelným tempem předběhli dva kluci, kteří udělali v sudoce někde chybu a potřebovali stihnout náhradní úkol. Obdivovaly jsme, kde ještě berou sílu k běhu a vytrvale sestupovaly do civilizace, krásným údolím potoka, přes probouzející se rekreační oblast, zvědavě koukající krávy, hlavní silnici až k náspu, který ukrýval náš cíl.

Tady jsme nepotěšily místní rybáře, když jsme se brodily a plavaly pro splnění dalšího úkolu, za což jsme dostaly obálku s fotkami a úsekem trasy, odkud byly foceny — zakreslete kde přesně. Další cíl — Obří skály.

A tak jsme šly — dokud jsem hledala fotky tak to ještě šlo, ale pak jsem si uvědomila, jak jsem unavená a začala zpomalovat — poslední kilometr jsem šla skoro hodinu, čímž jsme si vyplýtvaly naši pracně vydobytou rezervu. Rozhodla jsem se, že na ten kopec před námi nelezu za žádnou cenu.

Ke skalám jsme dorazily ještě s jednou dvojicí — galantně nás pustili první, což jsem ale s díky odmítla, protože jsem věděla, že v tomhle stavu nikam nevylezu. Půl hodina odpočinku a půlka čokolády udělaly své — nakonec jsme s vypětím sil lehkou lezeckou trasu zvládly. A dozvěděly se sladké tajemství — další cesta vede přes Šerák (Ten Kopec).

No, pokusily jsme se ho obejít a to byl vlastně konec — po dvou hodinách klouzání po zasněžených úbočích jsem v jakémsi sedle za Šerákem přemluvila Páju, že zbývajících osm kilometrů ve sněhu za hodinu nedáme, a otevřela nouzovou obálku. Konec ve Velkých Losinách, podívala jsem se na mapu a zaradovala se — tam už bych beztak nedošla, pak jsem se podívala znovu a úsměv mi ztuhl na rtech — no jo, ale jak jinak než pěšky se tam odtud dostat?

Nakonec jsme sjeli lanovkou do údolí, kde jsme chytly vlak do Jeseníků a odtamtud těsně poslední autobus do Velkých Losin a v něm i naši známou dvojici běžců, kteří to nakonec nezvládli ani svým šíleným tempem. Ty nás taky v Losinách vzbudili (i když jsem byla rozhodnutá neusnout), vytáhli z autobusu a dovedli na faru. Tam už čekalo mnoho přeživších i nepřeživších a hlavně teplá večeře. Padly jsme za stůl a radovaly se, že jsme přežily, i když jsme nePřežily.

No uvidíme — třeba to příští rok vyjde?