Přeskočit na navigaci

Přežití 2007 (Honza a Jelen)

Dostáváme pokyn, abychom si rozvázali oči. Brzy nato vlak zastavuje a my máme vlevo vystoupit. Protože už stojíme, okamžitě zapomínám směr jízdy a chtěl bych se prodrat přes holky stojící u dvěří se dvěma jízdními koly. Obzvláště když vidím, že pod druhými dveřmi není nástupiště, ale jen škarpa s kopřivami. Jenže nemám na výběr, a tak s ostatními skáču do škarpy. Drápeme se do svahu a skrz maliní se prodíráme na louku. Konečně mi dochází, že ani na druhé straně vlaku není nástupiště, jelikož jsme zastavili někde mezi zastávkami…

Mnohokrát jsem o tom slyšel. Už před dvěma lety jsem si četl reporty na webu. Už loni jsem uvažoval o účasti, ale bohužel se mi termín kryl s krajským přeborem v šachu. Už v prosinci na Silvestru v Orlických horách jeden kamarád povídal, že by to taky rád zkusil. Ale teprve když Jelen napsal do mailu, jestli bych s ním do toho nešel, začala má účast vypadat reálně. Přežití – 80 km, 24 hodin, 100 g jídla. A vyhlídka, že když člověk selže v některém z vložených úkolů, dostane ještě pár kilometrů navrch.

Na podzim jsme s Jelenem na závodě Pět beskydských vrcholků (5BV) úspěšně zvládli stovku za 24 hodin. Ale Přežití bude trochu o něčem jiném, něž jenom zvolit trasu a pak šlapat a šlapat a nezabloudit. Předně to omezení na jídlo. 100 g je jedna čokoláda, dvě tatranky nebo třeba čtyři müsli tyčky. Dá se na to jít 24 hodin? Podle Peti, která přežila už několikrát, není jídlo problém, když to člověk ví a psychicky se na to připraví. Tak co tedy? Úkoly. Člověk něco nesplní, začne ho tlačit čas, spěchá, vrší chyby. Ale ani úkoly prý na Přežití nejsou zásadním oříškem. Bude tam nějaké luštění nebo logický úkol, ale jeho náročnost nelze srovnávat s šifrovačkami. Bude tam nějaké máchání se ve studené vodě, nejspíš ve čtyři ráno. Žádný problém – nejsme sice hroši, ale přemoci se můžeme vždycky. Bude tam nejspíš lezení nebo slaňování. Ale lezení nebude příliš obtížné, tak čtyřky maximálně pětky. I když bez lezaček, které kvůli úspoře váhy nebereme, by taková pětka mohla být pěkným oříškem. A slaňování je vyloženě zážitková aktivita. Co dál? Nějaká střelba, což je vždycky ošemetná záležitost. Už tu byl prak, vzduchovky i luk. Z čeho se dá ještě střílet? A pak bude taky asi azimuťák po lese, nejspíš křížem krážem do kopce a z kopce. Takže v čem je vlastně ten problém, který pokaždé stojí nepřežití nadpoloviční většinu dvojic? No uvidíme.

Pro Jelena je to už čtvrté Přežití. Nejprve přežil, pak přežil sám, když jeho partner odpadl ze zdravotních důvodů, a loni nepřežil. Vloudila se navigační chybka poté, co poklusem splnili trest za nevyřešené sudoku. Věříme, že letos začne další cyklus a opět přežije ve dvojici.

Tajfun měl letos už leccos za sebou. Na Internetu jsme si lámali hlavy na Lamí stezce. Pak jsem se s Marwinem a Peťou v okolí Brna hnal Za pokladem, Jelen byl na telefonu. Ale nakonec to byla především šifrovačka, pouze s prvky outdooru, a to nám nesedlo. I když jsme došli pátí. Pak jsme se v Praze snažili pokořit Matrix, ale jako desítky dalších týmů jsme zkrachovali díky chybné nápovědě k šifře KAMENNI KELTI. Před třemi týdny jsme si velmi spravili chuť na OTOBu v Českém Středohoří. Opět v trojici s Marwinem a Peťou jsme dojeli na druhém místě, Jelen v Tajfunu II (se Šárkou a Fandou) skončil sedmý. Mimo jiné jsem překvapeně zjistil, že dokážu ujet za dva dny 200 km na kole. A konečně minulý víkend jsme si s Jelenem báječně užili survival Okolo Hradce. Kola, lezení, in-liny, bahno, voda a orienťák ve všech podobách. Peťa s Dosíkem tam získali bronz v mixech.

A teď tedy Přežití. Za Tajfun zkušení veteráni Peťa s Marwinem, za Tajfun II já s Jelenem. Jelen ke mně přistoupil do vlaku v České Třebové, Peťa s Marwinem dorazili na faru v Olomouci na poslední chvíli. Jako obvykle. Ihned se pustili do vaření těstovin s čímsi, zatímco Jelen si jako základ vybral ovesné vločky s jogurtem. Tuto fázi jsem podcenil a krmil se chlebem se salámem. Protože start se stále nekonal, přidal jsem posléze několik müsli tyček, velké jablko a nakonec ještě tři rohlíky s pomazánkovým máslem, které jsem původně plánoval až na nedělní snídani. Ostatní týmy, pokud jsem mohl pozorovat, se také usilovně krmily – slaninka, sýr, těstoviny,… Dvojice z vojenské akademie do sebe soukala energetické gely v tubě. Z představování jsem si nezapamatoval žádná nová jména, ale to je u mně naprosto normální. Nejméně jedna dvojice byla čistě dívčí. Dvě třetiny orgů na pódiu nebyly z našeho místa vidět, i když o nich Dan mluvil. Alespoň jsem se ujistil, že ten sympatický člověk, ktarý nás vítal při příchodu, je opravdu Dan Freitinger a ten hubený čahoun Martin Calta neboli Piraňa.

Po představení následovala kontrola, nebo spíše přehlídka potravin, které si týmy berou s sebou. Po vzoru Peti jsem vsadil na tabulku hořké čokolády, Marwin zvolil čokoládu bílou, Jelen chalvu s pistáciemi. Také u ostatních byla často vidět čokoláda, občas nějaká tatranka, müsli tyčky, sušené ovoce, ale i pečivo typu polystyren. Pak jsem vyměnil tajfuňácké tričko za termotriko, natáhl lehce obnošené plátěné kalhoty a definitivně se rozhodl, ze s sebou neberu fleesku. Batůžek jsem měl překvapivě lehký: Dvoulitrová petka s čistou vodou, prodyšná větrovka, pláštěnka, náhradní termoponožky, tričko s krátkým rukávem, kraťasy, krém na opalování, kousek provázku, nůž, sirky, šátek, buzola, fólie na mapu s dvojlistem papíru na psaní, propiska, pytlík s lékárničkou (2 elastická obinadla, jedno obyčejné, kus náplasti s polštářkem, široká náplast bez polštářku na tejpování chodidel, jodové pero), čelovka, dvě malé igelitky, náhradní slipy místo plavek, indulona místo jeleního loje na rty, trekové hole a samozřejmě ta čokoláda. Chtěl jsem vzít ještě Fastum gel na bolavé svaly a šlachy, ale zapomněl jsem ho ve velkém batohu.

Ve 20:05 jsme všichni konečně vyrazili z fary. Bylo tu 33 dvojic a jedna půlka k tomu, kolem nás asi deset orgů. A zamířili jsme na nádraží. Tentokrát to tedy nebude žádný autobus, ale vlak. A asi to nebudou Beskydy, jak jsme si původně mysleli, protože tam už to nestihneme. Teď to vypadá nejspíš na Nízký Jeseník. Prima, tam jsem taky ještě nikdy nebyl. Venku je i ve větrovce docela chladno. Ale v terénu se budeme pořád hýbat, takže to půjde. Mám komicky zakulacené břicho, kolik jsem toho spořádal před startem. Ale během cesty vlakem ještě bude čas, aby si to slehlo a začalo se trávit.

Na nádraží v podchodu stojíme a nic se neděje. České dráhy opět nezklamaly a musíme na něco čekat. Poté nám Dan oznamuje, že ještě asi 10 minut, a tak si většina lidí sedá. Bavíme se mezi sebou. Čekáme, jestli to bude dobytčák, a z hlášení nádražního rozhlasu se snažíme usoudit, kam asi pojedeme. Po deseti minutách si zavazujeme oči. A zase čekáme. Pak vytváříme asi několik hadů a vedeni orgy postupujeme podchodem. Následují schody, nástupiště, skřípějící brzdy vlaku a hudrající posunovač, který se zlobí, že mu někdo ze slepců spadne pod vlak. Vedou nás dovnitř a z reakcí okolí je jasné, že pojedeme vagónem s normálními cestujícími. Orgové neobjednali zvláštní vagón! Někam mne posazují, za což jsem vděčný. Někteří zřejmě musí stát.

Jedeme. Snažím se ještě trochu spát, hlavu položenou na batohu, který mám na klíně. Ale nedaří se mi usnout. Je to takový sebezpytný čas. Myslím na předchozí akce s Tajfunem, dívčí náruče, taťku se ségrou, rozečtenou knížku o výstupech na Everest, na lezení s AvA, školu, rozepsanou dizertačku, středeční ne zrovna povedený orienťák v Odolce,… Ptám se sám sebe, co tu vlastně hledám a co očekávám, a mísí se mi do toho hlasy lidí okolo a jimi vyprávěné vtipy. Cestující asi postupně vystupují, protože se uvolňují místa. Někdo povídá, že to máme až do Berouna.

Pak dostáváme pokyn, abychom si rozvázali oči. Brzy nato vlak zastavuje a my máme vlevo vystoupit. Protože už stojíme, okamžitě zapomínám směr jízdy a chtěl bych se prodrat přes holky stojící u dvěří se dvěma jízdními koly. Obzvláště když vidím, že pod druhými dveřmi není nástupiště, ale jen škarpa s kopřivami. Jenže nemám na výběr, a tak s ostatními skáču do škarpy. Drápeme se do svahu a skrz maliní se prodíráme na louku. Konečně mi dochází, že ani na druhé straně vlaku není nástupiště, jelikož jsme zastavili někde mezi zastávkami. To se orgům povedlo. Ještě než odjede vlak, zahlédnu, jak za kolejemi projede auto. Nejspíš je tam nějaká silnice. Kolik lidí si toho asi všimlo?

Po odjezdu vlaku za tratí zastavuje několik aut a nechávají puštěné blinkry. Teď už o silnici ví každý. To se orgům nepodvedlo. Dostáváme mapy, u nichž je v pouzdře zasunuta obálka. Na obálce nejsou žádné pokyny. Zkušenější však ví, že by byla chyba ji rozlepit – je to obálka zoufalství. Ti méně zkušení se to s jistým zpožděním dozví od orgů. A v pouzdře je ještě jeden lístek papíru. Stojí na něm, že první stanoviště je vrchol Slunečná (800 m), který se nachází SV od Dětřichova nad Bystřicí. Zprávu tam máme najít na rozcestí červené a modré značky, přičemž stanoviště bude v provozu od 23:30 do 0:45. Teď je 22:25, máme tedy zhruba dvě a čtvrt hodiny, abychom se dostali na místo. Ale kde jsme?

Přelézáme koleje na silnici a studujeme mapu. Někde pod silnicí teče potok a za ním je proti obloze vidět zalesněný hřeben. Mluvilo se o trati přes Moravský Beroun. Slunečnou nacházíme asi 5 km SSZ od Berouna. Se zhruba 90% jistotou odhadujeme svou polohu a vydáváme se jako drtivá většina dvojic po silnici ve směru jízdy vlaku. Po cca dvou kilometrech procházíme obcí Sedm Dvorů a náš odhad se definitivně ukazuje jako správný. Letos se tedy na úvod nekoná žádné náhodné haluzení po lese jako loni.

Na Slunečnou docházíme po modré v řetízku čelovek dalších dvojic kolem půlnoci. Na rozcestí je v průhledném kyblíku s blikačkou umístěn štůsek zpráv. Á, máme tu matematický rébus. Vzdalujeme se kousek od rozcestí a usedám s papírem na hromádku suchých větví. Marwin s Peťou sedí opodál. Jelen nyní vkládá své naděje do mých rukou, respektive hlavy. Dřívější praxe ukázala, že jsem určitě lepší luštič. Ze symbolicky zapsaného součtu DÁME + SI + DO = NOSU je třeba vydedukovat, kterým číslicím odpovídají písmena Á a O, a podle toho vybrat z tabulky souřadnice, na nichž se nachází další stanoviště. Pokud rébus nevyluštíme, máme kamsi jít a tam najdeme zprávu. To ale ani nehledáme na mapě, protože tohle přece musíme dát. První pohled napoví, že tu máme deset různých písmenek, takže v rovnici jsou obsažené všechny číslice. To by mohlo pomoci. Na druhý pohled je zřejmé, že hrubá síla tu nebude moc platná. Marwin s Peťou právě odcházejí a řečnicky se ptají, jestli už to máme. Marwin je šikula, to víme. Vypisuju nějaké vztahy – N je D plus 1, D není 9, D plus M musí být buď 10, 9 nebo 8. Pak si všímám, že z řádu desítek do řádu stovek musí jít plus jedna nebo plus dvě. Pak mi dochází, že plus dvě to být nemohou a už je to jasné. Do tabulky pod nulu píšu O a pod devítku Á. Prima, teď další písmena. Asi minutu do toho hledím a moc nevím, jak dál. Jelen mi kouká přes rameno. Pak mi oči znovu sklouzávají na zadání a současně s Jelenem mi dochází, že už je přece úloha vyřešená! Další písmena totiž znát nemusíme. Hm, právě jsem málem v luštitelskému zápalu promrhal cenné minuty, možná i desítky minut. V mapě nacházíme dané souřadnice a hle – je tam zatopený lom. Takže nejspíš bude studená koupel.

Po červené a průsekem seběhneme na silnici, pak do Lomnice, u kravína přes louku šikovně po polní cestě, dále po ní skrz les a už jsme na cestě u potůčku, který teče kolem lomu u Břidličné. Není nám moc jasné, proč Peťa s Marwinem pokračovali po modré na sever, když tudy je to kratší. Rébus jsme louskli asi za 12 minut a odcházíme právě včas, než se do nás dá zima. Všude okolo sedí dvojice s rozsvícenými čelovkami a luští. Tahle známe z šifrovaček. Bílá světýlka v temném lese vypadají moc hezky. Je dobře, že jdeme, protože je potřeba odběhnout velkému pelotonu abychom předešli frontám na dalších stanovištích. Lom bude v provozu od 1:30 do 3:45.

Průsek se ukázal být komfortní cestou a za chvilku jsme na silnici. V Lomnici odbočujeme poněkud předčasně, částečně ovlivněni dvojicí, kterou jsme viděli zahnout před námi. Brzy se proti nám vrací na silnici, protože se jim nechce vlézt na ohrazenou pastvinu. Jsou to Bednajti. Nám ohradník nevadí, krávy vidět nejsou, navíc v noci stejně nic nevidí a tak už si to mastíme přes pastviny. Ohradníky pod proudem si při překračování držíme u země pomocí trekových holí, které mají gumovou rukojeť. Měsíc v první čtvrti už dávno zapadl a nic tak neruší pohled na nádhernou hvězdnou oblohu nad námi. Chvíli kvůli tomu jdu i s vypnutou čelovkou. Přicházíme na roh lesa a také k ohradníku s nápisem, že ve stádě je chovný býk. Zase není žádný skot vidět, ale tam už se nám moc nechce. Navíc jsme stejně asi moc vlevo, a tak míříme podél okraje lesa na sever. Po pastvině se blíží další čelovky.

Průchod lesem po nezpevněné cestě, který na mapě vypadal snadno, se nám moc nepovedl. V lese jsme našli cest spoustu, jen tu naši nějak zrovna ne. A tak jsme šli většinou směrově podle buzoly, občas po traktorových kolejích, jednou podél potůčku, trochu taky houštím. Nakonec jsme přeci jen natrefili vhodnou cestu a společně se dvěma dalšími dvojicemi se vyloupli na horním konci údolí nad lomem. To údolíčko nás stahovalo jako trychtýř, takže lom se nedal minout. Ale dalo se k němu dojít i snáze, než skrz bažinu a houští okolo potoka, kam jsem nás zavedl. Ve vysoké trávě byly vidět cestičky od týmů před námi. Při bližším pohledu jsem viděl, že to, co z trávy setřásly jejich nohy, není rosa ale námraza! Boty i nohavice mám promočené až ke kolenům. Teď by bylo v kanadách nebo Jelenových pohorkách velmi příjemně. Ale sázka na lehké botasky se určitě později vyplatí.

Trochu nás mrzí, že jsme v lese ztratili drahocenný čas. Je už tři čtvrtě na tři. O to více nás překvapí, když jsme u lomu jako čtvrtí. Druzí právě brodí k blikačce pro zprávu, a tak vidíme, že si stačí jen vyhrnout nohavice nad kolena. Chvilku přemýšlím, jestli v mém případě má smysl si boty a ponožky vůbec zouvat. Nakonec se přeci jen zouvám. Rozumně. Studeným chodidlům připadá voda docela teplá. Na dně je nejprve písek a bláto, ale kousek od blikačky narážíme na nepříjemné klacky. O jeden z nich jsem si při zpáteční cestě rozdrápnul chodidlo, ale naštěstí jen lehce.

Další stanoviště se nachází na zřícenině Strálek 3 km jižně od Rýmařova. Sotva se nabízí něco lepšího, než chůze po silnici přes Vajglov, Albrechtice a Ondřejov. Bratru dobrých 12 kilometrů. Vyrážíme. Na kraji Břidličné je nám taková zima na ruce, že si na ně navlékáme ponožky. Před půl čtvrtou se ohlédnu a vidím, že začíná svítat. Překvapivě brzy. Stále potkáváme týmy jdoucí proti nám. Jdou od trestného stanoviště za rébus, ale my si tím nejsme jistí, protože se nechceme zdržovat hledáním v mapě a v předchozím papíru. Prostě odněkud jdou. A budou mít asi problém, protože zavíračka lomu se kvapem blíží. Je to kruté, ale hloubat déle nad rébusem a pak zjistit, že ho nejsou schopní dát, je chyba, kterou Přežití neodpouští.

Z chůze po tvrdém podkladu mne začíná ostře pobolívat holenní kost nad levým kotníkem. Možná tomu napomohl i chlad z vody nebo mokrých nohavic. Každopádně to není žádná novinka, zažil jsem to už předloni v závěru Octoginty. Přechod na lesní cestu u hradu Strálek je pro mne dočasným vysvobozením. Nečekal jsem však, že si toho vysvobození užiju až tak moc. Jak se v mapě zdálo nalezení zříceniny snadné a zkratka po nezpevněné cestě jasná, v terénu to tak snadné nebylo. Ale nebyla to chyba ani terénu ani zříceniny, která sama o sobě nebyla ničím víc než dvěma příkopy odděleným ostrohem. Chyba byla na straně vydavatelství Shocart. To zde vyprodukovalo obludnou mapovou nepřesnost, díky níž se hrad ve skutečnosti nacházel úplně jinde, než na mapě. Tam ho prostě zakreslili na vrchol plochého hřbetu a namalovali k němu červeně značenou odbočku. Co naplat, že ve skutečnosti se odbočka stáčela přesně na opačnou stranu, o 40 metrovém nestoupání ani nemluvě.

A tak jsme se procházeli po plochém vrcholu, zkoumali různé lesní cesty, sledovali nadějné stopy auta v blátě, porovnávali svou polohu s mapou a měli pocit, že ten zpropadený hrad, nebo alespoň tu odbočku k němu jsme nejmíň dvakrát museli těsně minout. A potkávali jsme další dvojice, které na tom byly podobně. Samozřejmě jsme se při setkání snažili tvářit, že už jdeme z hradu. Kdo šel tupě až na červenou a po ní důsledně na hrad, udělal jedině dobře. Jenže na čele startovního pole se sotva nacházel někdo, kdo by si dobrovolně zašel půl kilometru a zbytečně sešel a nastoupal 40 výškových metrů, jak plynulo z mapy. A tak se hledalo a hledalo.

Nakonec nám stejně nezbylo, než z lesa vyjít, najít červenou a nechat se jí na hrad dovést. Krátce před červenou jsme spatřili, jak stejným směrem míří i Peťa s Marwinem. Nakonec byli na Strálku čtvrtí a my pátí. Hledáním na vrcholu jsme ztratili hodinu a čtvrt a z nadějně se tvořící rezervy v časovém plánu zbyla zase necelá hodina. Peťa s Marwinem si prožili lapálie už při hledání lomu. Rozhodli se do něj dojít najisto po silnici přes Břidličnou. Odbočka však díky lidové tvořivosti Shocartu nebyla vůbec tam, kde byla zakreslená, což je stálo hodinu hledání. Začal jsem si klást otázku, jestli orgové neumístili obě stanoviště schválně na takto špatně zakreslená místa. A s tím souvisely otázky, jak postupovat dál. Protože je smutné používat turistickou mapu jenom jako autoatlas s přehledem turisticky značených stezek.

Když jsme přišli na zříceninu, byl jsem fyzicky v pohodě. Noha si na měkkém podkladu odpočinula a stále ještě jsem neměl vůbec hlad. A zjištění, že jsme i přes hledání stále na čele bylo velmi povzbudivé. Jelen se jako obvykle tvářil úplně v pohodě. Zato Marwina bralo koleno a podle Peti už to teď bylo jenom o tom, jestli to dojdou nebo zabalí. Úkolem na tomto stanovišti bylo házet podkovami tak, aby zůstaly viset na některém z pahýlů větví, které vyčnívaly z cca dvoumetrového kusu ležícího smrkového kmene. Každý měl pět soutěžních podkov a celkem alespoň dva pokusy musely být úspěšné. Naštěstí byla možnost i trochu potrénovat. Přestože bylo všechno v našich rukách a ramenech, dramatičností si tato disciplína nezadala s ruskou ruletou. Jak jsme se o hodně později dozvěděli, laťku dvou úspěšných pokusů stanovil přítomný org na základě tréninkových výsledků první dvojice (Kamča a David). Kamča s Davidem prošli. Také Bednajti Bára s Michalem prošli. Marwin s Peťou je bohužel nenapodobili a vydali se na trestnou trať. To jsme je viděli naposledy.

Po troše zacvičení se nám s Jelenem v tréninku docela dařilo. Naostro už to bylo podstatně horší, přesto Jelen alespoň čtvrtou podkovu zavěsil. Věřil jsem, že jednu dám, ale když se mi to nepovedlo ani na třetí pokus s jednou obzvláště širokou, začala být situace vážná. Naštěstí se po nepovedeném pokusu o velký pahýl čtvrtá podkova odrazila a zůstala viset na jednom docela malinkém. Jupí! Tady jsme byli asi nejblíže katastrofě, protože později se ukázalo, že náhradní stanoviště bylo zatraceně daleko, a snad všechny dvojice, které nedaly podkovy, nepřežily. A celkově se k podkovám dostalo pouze 16 dvojic, tedy méně než polovina startujících. Bylo teprve ráno, ale startovní pole už povážlivě řídlo.

Odměnou za splněný úkol nám byla zpráva, že další stanoviště se nachází na rozcestí Údolí Oslavy. Tam na nás bude čekat org, kterému sdělíme seznam neobvyklých věcí, kterých si povšimneme cestou po žluté od rozcestí U strálecké myslivny (450 m) jižně od Strálku. Nejkratší cesta k myslivně vedla přímo dolů z kopce, ale vzhledem k předchozí zkušenosti s mapou jsme se rozhodli to neriskovat. Po červené jsme se proto vrátili na odbočku a nechali se jí dále vést sevřeným údolím Stráleckého potoka. Bylo nádherné jasné ráno a slunce začínalo příjemně hřát.

Dříve, než jsme sestoupili až na silnici a k hájovně, červená odbočovala po vrstevnici na východ. Přitom rozcestí mělo být dole. To musel značkovat nějaký blázen! Ale rozhodli jsme se zůstat na červené abychom předešli dalším překvapením a rozcestník někde neminuli. Před námi jdoucí dvojice ztratila nervy v zatáčce nad hájovnou a začala to krosit bukovým lesem přímo dolů. My jsme však pokračovali po červené, přestože se evidentně od hájovny vzdalovala. Po zhruba půl kilometru jsme narazili na rozcestí U včelína. V mapě však žádné takové nebylo. Pohled na rok vydání mapy (2002) a rok na cedulce (2003) nám objasnil proč. Konečně jsem si uvědomil, že naše mapa je nejen nepřesná, ale taky stará.

O chvíli později jsme objevili rozcestník U strálecké myslivny. Při přeznačování ho pánové z KČT posunuli kilometr nad samotnou myslivnu. Věrnost značce se vyplatila, zaradovali jsme se. A vydali se po žluté pěšinkou podél silnice dolů, přičemž jsme pečlivě zkoumali okolí. Nic neobvyklého jsme však dlouho neviděli, snad jenom pár odpadků. Když se značka znovu dotkla silnice, uviděli jsme na zemi čerstvě vyrytou šipku zvýrazněnou na špici třemi šiškami. Evidentně umělý objekt se stal prvním bodem na našem seznamu. Když jsme byli na úrovni hájovny, spatřili jsme na silnici za potokem pobíhat dvojici která to předtím střihla lesem. Nepochybně hledali žlutou. Věřit mapě a logice, když orgové se odkazují na pozměněné značení, se jim nevyplatilo. Možná nás viděli a cestou tak najdou. Dvakrát škoda, že nahoře nebyla kupa indicií, nebo jsme si jich přinejmenším nevšimli.

Vzpomněl jsem si na Foglara a jeho hochy od Bobří řeky. Při takovémto postřehovém závodě byly indicie typu borová šiška na smrku, uzlíky na stéblech nebo nůž zapíchnutý v trávě u cesty. A tady pořád nic. Hleděl jsem do trávy a lopuchů u cesty, kousek dál do lesa i do korun nad námi. Kromě dalších odpadků (černá pracovní bota, platíčko od léků, …) však stále nic. Uprostřed cesty se pak válela podezřela čistá PETka od vody Horský pramen. Pro jistotu jsme ji také zanesli do seznamu. Pak si konečně Jelen všimnul stoprocentní indicie. Byl jí list lopuchu nenápadně zavěšený na listnatém stromku vlevo u cesty. Hurá! Následovala až podezřele nápadná obálka naražená na kořen vývratu, listnatá větvička pověšená na suché větvi ležící přes cestu, obal od sušenek na maliníku, smrková větvička pověšená na lísce a těžký kus jasanového dřeva opřený o smrk se značkou. Organizátorka sedící na karimatce u rozcestníku tenhle seznam doplnila ještě o bílou kytku na kmeni nějakého stromu těsně před koncem. Opřené dřevo naopak orgové na svědomí neměli. Každopádně jsme toho našli dost, aby byl úkol považován za splněný. Včetně obcházení na začátku nám tahle etapa zabrala docela dost času. Stanoviště se zavíralo v devět a my jsme na něj dorazili v 8:20. První dvojice, Kamča s Davidem, právě odcházela. Bednajti Bára s Michalem přišli krátce po nás.

Rozradostněni ze splnění úkolu jsme svižně vyrazili na další stanoviště k Rešovským vodopádům. Díky tomu jsme ztratili žlutou značku a pokračovali po cestě až na silnici. Tam jsme si chybu uvědomili a rozhodli se vyrazit přímo nahoru k Rešovu. Alespoň tedy půjdeme originální cestou. Hned při nástupu do kopce nám tuhle iluzi sebraly čerstvé stopy v hlíně. Nebyl to samozřejmě nikdo jiný, než Kamča s Davidem.

Lesem jsme vystoupali na pastviny v okolí Rešova. Krátce okousaná tráva posetá drobnými květy, sluníčko, osvěžující vánek, kvetoucí hlohy. Nádhera! A také krásný pohled zpět na hluboce zaříznutá údolí, ze kterých jsme právě vyšli.

Za Rešovem jsme u cesty potkali pramínek vytékající z trubky. Ihned jsem vypil skoro litr vody ze své lahve, doplnil ji a omyl si obličej. Přes den bude zřejmě vedro, takže pití je důležité. 150 výškových metrů, které jsme museli sestoupit po tvrdém podkladu k vodopádům, mě dost bolelo. Bolest se sice z holeně přestěhovala do šlachy na kotníku, ale nepříjemné to bylo stejně. Díky trekovým holím jsem naštěstí mohl při každém kroku značnou část zátěže přenést na ruce. Cestou k vodopádům nás překvapila první dvojice jdoucí poněkud nelogicky proti nám. Další stanoviště, kde jsme měli odevzdat namalovaný obrázek vodopádu, se totiž nacházelo u Oskavy a jedinou rozumnou volbou bylo pokračovat v cestě údolím vzhůru. Podivili jsme se a soudili, že se asi spletli nebo mají nějaký problém.

U vodopádu jsme chvilku poseděli, Jelen pořídil nějaké snímky a já propiskou vodopád nakreslil. Přes všechnu snahu nebyla ústředním prvkem padající voda nýbrž lávka nad ní. Nicméně, kdo to místo znal, určitě by ho podle obrázku poznal. Poté jsme sbalili nádobíčko a vyrazili podle vody vzhůru do Tvrdkova. Bylo po půl desáté, sluneční paprsky se nádherně opíraly do vodní tříště, peřejí i tůněk. Dělníci právě opravovali rozebraný dřevěný chodník, nicméně nechali nás projít po skalách. Chůze po mírně stoupající lesní cestě bolavé šlaše ulevila.

Po průchodu Tvrdkovem jsme museli zklesat po žluté 300 výškových metrů do Oskavy. A ty zase bolely. Jak jsem se snažil bolavé šlaše podvědomě ulehčit, našlapoval jsem trochu nepřirozeně a začalo mě z toho ještě bolet koleno. Kus nad Oskavou došla Jelenovi zpráva, že Peťa s Marwinem to zabalili a snaží se dostopovat do Olomouce. Čest Tajfunu jsme už hájili jen my. Co se dá dělat, koleno je mrcha a když nechce, těžko mu poroučet.

Stanoviště v lese SZ od Oskavy bylo vyznačeno šipkou v mapce, kterou jsme dostali od organizátorky v údolí Oslavy. Rozhodli jsme se k němu pozvolna vystoupat po hřbítku od rybníka. Rybník spolu s horkým počasím vybízel k nějakému plaveckému úkolu, ale žádný bohužel na programu nebyl. Místo toho jsme měli hledat stanoviště v lese. Cesta na loukách i na okraji lesa kupodivu celkem souhlasila s mapou, takže jsme zamířili přímo k patřičnému rohu louky. Tam jsme v lese nalezli auto, které by mohlo být orgů. Zřejmě si dovezli materiál jak nejblíže to šlo. Čekali jsme lezení, nízká lana, lanovku nebo něco podobného. Ale od auta nebylo nic vidět. Začali jsme tedy scházet po cestě k Oskavě, protože podle šipky v mapce mělo být stanoviště spíš níže. Pracně nastoupané metry se rozplývaly a nikde nic. Pravda, nějak jsem si vsugeroval, že je stanoviště vlevo od cesty a kontroloval tak úplně špatnou stranu. Ale Jelen se díval na tu správnou. Sešli jsme až k zatáčce silnice nad Oskavou a pořád nic. Zatraceně! Téměř určitě jsme tu dobře, ale orgové tu prostě nejsou. To nejsou schopni nakreslit tu šipku přesně?! Pokud se rozhodnou označit polohu stanoviště takhle, tak si přece nemohou dovolit to tam načmárat jen přibližně.

Stoupáme zpět a stále se rozhlížíme. Míjíme auto a jdeme kousek nahoru. Co když to ani auto orgů není? Pak vidíme nějakého mladého kluka s motorovkou. Zeptat se ho samozřejmě nemůžeme. Pak však Jelen něco spatří. A skutečně – kousek v lese nad cestou je připraven Tarzanův skok. Měli jsme štěstí, že jeden z dvojice Kamča-David byl právě nahoře. Jinak bychom si stanoviště nevšimli. Cestou k němu se nám ještě na chvilku ztratí z očí, ale nakonec jsme šťastně na místě. Dohledávka nás zase stála zbytečně čas a síly. Do uzavření stanoviště ve 13:15 zbývá hodina. Pořád jsme si nevypracovali žádnou velkou bezpečnostní rezervu.

Před vylezením po provazovém žebříku a vlastním skokem následuje ještě zdržení vyvolané příchodem člena lesní stráže s celou rodinou. Zajímá ho, co se tu děje. A taky, proč je v lese to auto a hlavně proč on o ničem neví. Org, který Tarzana postavil a obsluhuje, mu klidně říká, že se nejprve odváže, a pak mu to hned vysvětlí. Kupodivu však nevytahuje z kapsy žádné povolení, ale snaží se to pánovi vysvětlit. Jsou to vysoká lana, je to taková překážka na jedné akci, dělá se to často, stromy to nepoškozuje, to auto tu má on, kdyby se náhodou něco stalo. Ale hlavně uznává, že je velká chyba, že nějak selhala komunikace a hajný to neví. Slibuje, že Dan, jako hlavní organizátor, mu určitě brzy zavolá a všechno vysvětlí. Po několikerém opakovaní se pán nakonec nechá tímto slibem uchlácholit a odchází. Dokonce ani on oni jeho syn nevyužili nabídky, aby si zkusili skočit.

Během řešení situace jsme si trochu odpočali a když všechno dobře dopadlo, vrhli jsme se na věc. Hrazdu, na kterou se skákalo, jsme si mohli přitáhnou hodně blízko. Stačilo, abychom na ni nedosáhli. A také stačilo, aby tam skočil jeden a zapamatoval si heslo napsané zezadu na hrazdě. Jelen šel první a bez problémů skočil. Já jsem si díky tomu mohl nechat hrazdu dál a udělat si tím skok zážitkovější. Stavitel se sice snažil a upevnil plošinku asi 12 metrů vysoko, ale když jsem spoutaný v celotělovém úvazku, výška nad zemí pro mne moc neznamená. Let vzduchem a zachycení hrazdy konečky prstů jsem si ovšem užil. Po spatření hesla BRADLO mi na tváři zahrál úsměv. Byl to ovšem úsměv neznalce. Vzápětí jsme se totiž ze získaného papíru dozvěděli, že BRADLO není jen gymnastické nářadí, ale též místní vrchol (600 m) známý též jako Blaník Moravy. Před spuštěním z hrazdy jsem se na ni ještě zavěsil za chodila a zapózoval tak v netopýří poloze Jelenovi.

Před odchodem jsem se převlékl do krátkého trička a kraťasů a vzal si suché ponožky. Už jsme pochodovali 14 hodin a pořád ještě jsem neměl nijak zvlášť hlad. To bylo dobré. Horší bylo, že mi při sezení a čekání na skok šlacha v kotníku ztuhla, a teď se odmítala rozhýbat. Kousla se a tahala mě při každém kroku nehledě na povrch a stoupání či klesání. Evidentně mi naznačovala, že se jí to pochodování vůbec nelíbí. Obzvlášť moje rychlost z kopce znatelně poklesla. Kdybych byl sám někde na výletě, sednul bych si na mez nebo do hospůdky, odpočíval, vykoupal si nohy v potoce, a potom bych hleděl, jak se dostat k vlaku nebo na autobus. Ovšem ne tak na Přežití. Pořád to nebylo tak zlé, aby se s tím nedalo ještě dlouho jít. Přemýšlel jsem, o kolik horší by to muselo být, abych přestal věřit v dojití. A taky o tom, co se může s takovou šlachou stát, když jí člověk nedá pokoj. Zánět? Každopádně jednou jsem už zažil, že jsem nemohl udělat skoro ani krok a přesto byla jenom namožená. Od bolesti při každém kroku jsem se snažil odvést pozornost sledováním krásné okolní přírody. Pomáhalo to jenom částečně.

Nedaleko rybníka jsme potkali Tajtrdlíky mířící na Tarzana. Vypadali v pohodě a limit jistě stihnou. Pak možná ještě Bednajt. A kdo dál?

Mezi poli před Libinou jsme začali dohánět Kamču s Davidem. Šli bez holí a do kopců jim to stoupalo o něco pomaleji než nám. Jelen navrhl, abychom je prubli. Z kopce ale šli stejně jako my, a tak jsme se k nim blížili jen pomalu. Na kraji Libiny zatočili po značce mezi objekty JZD, zatímco my jsme se to rozhodli střihnout po kraji pole na silnici. Pšeničné klasy a svízel hladily moje holá lýtka. Silnici jsme přešli, úspěšně se prosmýkli obcí a mířili přímo na hřeben mezi vrcholy Tři kameny a Bradlo. Tímhle postupem určitě získáme. O to větší bylo naše překvapení, když jsme potkali Davida s Kamčou, jak odpočívají u polní cesty před železniční tratí. Kde se tu tak rychle vzali? Pozdravíme je a míříme po cestě průchodem pod tratí do lesa. Dále stoupáme azimutem. Najednou se kousek od nás ozve praskot a už vidíme Kamču s Davidem, jak také šlapou azimutem vzhůru! Jejich azimut nicméně míří víc k severu než náš, a tak se nám zase ztrácejí z dohledu. jsou fakt dobří!

V jednu chvíli se musíme prodírat mladším smrkovým lesem a já se omlouvám Jelenovi, který k tomu má podstatně horší tělesné dispozice než já. Je vedro, ale v lesním stínu to ještě jde. Měkký podklad a prudké stoupání přeci jen ulevují mé noze. Doufáme, že až narazíme na hřebeni na značenou cestu, budeme ještě před vrcholem tak, jak jsme si azimut naměřili.

Když však na cestu vylézáme, právě po ní mašírují Kamča s Davidem. Snad 10 metrů od nás! Tohle přesné setkání je neuvěřitelné! Šupajdíme tedy po cestě těsně před nimi. V zatáčce u rozcestníku Pod Bradlem nás šmiknou a jdou vepředu. Aniž bychom si cokoliv řekli, uvažujeme s Jelenem o tomtéž – rozběhneme se? A co když se rozběhnou oni? Všem je jasné, že kdo přijde nahoru jako druhý, bude možná nucen čekat, než první tým splní úkol. Naše hole jen kmitají a znovu se dostáváme dopředu. Získáváme náskok několika kroků, vrchol se blíží. Pak Kamča říká Davidovi, že to teď nebudou řešit. A najednou za námi nejsou. Ale možná, že jen znají nějakou zkratku, uvažuju. Vlevo pod skalami vidíme nějaké horolezce a mám pocit, že je tam i David s Kamčou. Nicméně my to bereme přímo nahoru, šplháme, přehoupneme se přes zábradlí a už jsme na vytesaných schůdcích. Nahoře je nádherný kruhový rozhled, ale po zprávě či organizátorech ani památky. Rozhlížíme se. Daleko na východě jsou vidět místa, odkud jsme přišli.

Také přímo pod vrcholovou skalkou postávají dva horolezci. Mohli by to být orgové, ale nejsme si jistí. Trochu se trápím otázkou, jak se jich zeptat, abychom náhodou neporušili pravidla Přežití. Koukají na nás, my na ně. A nic. Ale je nadějné, že mají helmy – ty obyčejní lezci obvykle nenosí. A pak k nim přichází David a všechno je jasné. Tak scházíme dolů a vítáme se. Taky si nebyli jistí, jestli jsme z Přežití.

Jsou tu dvě cesty, jedna delší a jedna kratší, obě prý čtyřky. Každý má vylézt jednu. Když oba selžou, bude trestná zacházka, když selže jeden, tak jenom menší trest. Kamča má něco s kolenem, a tak orgové dovolují vylézt Davidovi obě cesty. Ani Kamča s Davidem s sebou nemají lezačky. Cítím se dobře, a tak navrhuju Jelenovi, že zkusím tu delší. Odcházím s jedním orgem stranou, zatímco David se pouští do stěny přímo pod vrcholem. Cesta je pro mě i v botaskách celkem dobře lezitelná, většinou ani není úplně kolmá. Chyty jsou sympaticky velké, a tak jsem po troše snahy s jistotou nahoře. David, který nahoře také uspěl, mne přichází vystřídat.

Jelen už bojuje na stěně. Bohužel se zaseknul pod výšvihem a nějak nemůže dál. Dobré rady ode mne i orga, který jistí, jsou málo platné. Těžké a neohebné pohory na nohou mu také v lezení dvakrát nepomáhají. Ještě chvíli se tam šťaví, ale už se mu nedaří postoupit ani o kousek výš. Je to pochopitelné – čím déle tam stojí a visí, tím vyčerpanější je. A tak se nechá spustit.

Orgové jsou na nás ale hodní a nechávají se přesvědčit, aby dali šanci vylézt i tuhle cestu mně. Když nic jiného, mám přeci jen lepší boty. Navazuji se a jdu na to. Jelenův výšvih zdolávám snadno. Problémy nastávají až nahoře, kde v cestě stojí menší převis. Snažím se na něj vytáhnout pouze rukama. Ovšem jediné, čeho se mi podaří dosáhnout je, že tam visím na rukou, zoufale hledám oporu nohama a nahoře šmátrám a hledám nějaký solidní chyt, abych kromě hlavy dostal nad hranu i kus těla. Nezbývá mi, než si sednout do jištění, což se může. Chvíli tam visím, přemýšlím jak na to, a vytřepávám ruce. Pak znovu nastupuji a zkouším to kousek vpravo. V rukách už cítím únavu a vím, že pokud to nedopadne teď, tak už to nejspíš nedopadne vůbec. Nakonec se mi podaří se alespoň trochu opřít nohou, dosáhnout rukou nad převisem na spodní chyt ve spáře a s vypětím sil se vytáhnout nahoru. Další dva metry postupu už jsou už otázkou chvilky. Jsem nahoře, stanoviště je splněné a jsem moc šťastný. Tahle cesta je zřejmě o něco těžší, než ta první. V mém současném stavu, tj. zhruba po šedesáti kilometrech, a v botaskách je svou obtížností na horní hranici mých možností. O to víc jsem si to na stěně užil. Dole se mi vyčerpáním třesou ruce, a tak se rozhoduji sníst první řadu čokolády.

Kamča s Davidem už jsou pryč. Po chvilce rozmýšlení vyrážíme s Jelenem v jejich stopách po zelené na Zmrzlé skály. Tamější stanoviště bude otevřeno až do 19:45, zřejmě je tedy už poslední. Vrchol Bradla opouštíme skoro dvě hodiny před jeho uzavřením, konečně jsme si tedy vypracovali jistý náskok na nejkritičtější časovou variantu orgů. Kdybychom lezení nesplnili, tahle rezerva by se nám moc hodila.

Snědený kousek čokolády měl přesně opačný účinek, než jsem doufal. Místo povzbuzení se mi začalo chtít strašně spát. Po chvíli sestupu jsem si ovšem s překvapením uvědomil, že mne nebolí šlacha na kotníku. Doufal jsem, že to tak vydrží co nejdéle. Při chůzi po rovině dokonce raději nepoužívám hole, protože mám pocit, že s nima našlapuju levou nohou trochu nepřirozeně. A bolest by se tak mohla rychle vrátit. Snad noze pomohlo protažení před nebo při lezení, každopádně je to skoro zázrak. Něco jako když narovnáte ohnuté táhlo v noze robota a ta se zase může bez drhnutí hýbat.

Přemítáme, jak moc chceme spěchat, abychom ještě dohnali první dvojici. Nakonec se rozhodujeme, že to teď nebudeme lámat přes koleno a uvidíme, jaký budeme mít odstup na posledním stanovišti. Tudíž jdeme a posléze také stoupáme na hřeben spíše vycházkovým tempem. Na hřebeni Jelen vidí před sebou na cestě rybník, přestože jsou tam jen dvě kaluže. Takže to máme první halucinace už po nějakých 19 hodinách závodu.

V místě, kde by asi podle mapy mohly být Zmrzlé skály, je na smrku u cesty připíchnutý lístek. A na něm napsaný azimut. Koukneme tím směrem a hle! Další strom s lístkem. Tak shodíme batohy, odložíme hole a vzhůru na azimuťák. Pěkně od stromu ke stromu, cik cak dolů z prudkého svahu. Pozdější lístky už jsou rafinovaně skryty na odvrácené straně kmenů, takže je třeba jít udaným směrem a pozorně se dívat. Potom najednou nemůžeme další lístek v udaném směru najít. Safra! Jelen místo toho našel kus stranou fotku se vzkazem, ať orgovi na vršku před námi sdělíme, kolik lidí je na fotografii. Za předpokladu, že žádná z těch postav není umělá figurína, tak jsou čtyři. Ale směr od posledního stromu s lístkem na tuhle fotku prostě neukazuje. Vždyť je to asi 15° stranou a všechny ostatní postupy byly přesné! Jelen by to bral jako neúmyslnou odchylku, ale já se bojím, abychom to na poslední chvíli nezadrbali. A tak hledáme až snad 100 metrů daleko v posledním udaném směru. Několikrát to přeměřuji, chodím sem a tam, nahlížím pod větve, za pařezy, všude. A nic. Pak naviguju v dálce Jelena, aby mi vlastním tělem označil přesný směr. Zase jdu přesně k němu a prohlížím všechna možná místa. Pořád nic. Ale co když je tu víc fotek a některé jsou falešné? Vracíme se k batohům a já cestou kontroluju dva lístky, které jsme na svém postupu nevyužili. První ukazuje přímo na druhý a druhý na jiný strom s fotkou. A na té fotce je jenom jeden člověk. A je to tady! Některá z těch fotek je falešná. Jenže k téhle se od startu opravdu nedá dostat. Jelen už by toho nechal, ale mně to nedá a znovu pečlivě procházím celou trasu od lístku k lístku. Ať dělám, co dělám, zase končím tam co minule. Nakonec se smiřuju s tím, že buď my, nebo první tým shodil a někam zašlapal poslední lístek, který by nás hodil k té dolní fotce se čtyřmi lidmi. Jsem z toho rozmrzelý, ale už tu tvrdneme dobrých 20 minut, takže musíme něco risknout. A ta dolní je jednoznačně pravděpodobnější.

Jdeme k orgům, které jsme zahlédli na vršku před námi. Sdělujeme jim, že ani k jedné fotce nevede přesně cesta, ale když si musíme jednu tipnout, tak říkáme čtyři. Trochu nás napínají, ale je to správně. Tož si oddechneme a dostáváme polohu posledního stanoviště – železniční stanice Zábřeh na Moravě. Hele, tamtudy se jezdí do Olomouce! Ale jak to může být daleko? Ještě před Oskavou Jelen tipoval pokračování přes Rabštejn (kde jednou lezl při Nadorazu) do Šumperka. Ten se nachází strategicky v rohu mapy a nějaká fara v něm určitě bude. Ale kde je jenom ten Zábřeh? Správná odpověď zní: Mimo mapu! Konkrétně asi 2 km za západním okrajem. Ještě nezapomenu dodat, že by bylo hezké, kdyby orgové zkontrolovali závěr toho azimuťáku. Při odchodu mi ten kluk povídá, že to opravdu nebylo přesně. Prý asi o 7°. No, já jsem naměřil dvojnásobek, takže někomu z nás (popř. oběma) jde buzola trochu šejdrem. Ale snad to budou mít další týmy alespoň o něco lepší. A na otázku, jestli už je to dávno, co první dvojice odešla, org jenom něco neurčitě zamumlá. Jelikož se mi zrovna nechce nikam běžet, tak si to překládám jako ano. A Jelen, zdá se, není proti. I tak snad dobře obhájíme čest Tajfunu, když dojdeme jako druzí.

Sestup do obce Lesnice je drsný, na posledním kilometru je třeba sklesat 200 metrů. Pak nás čeká ještě pět kilometrů rovinky po asfaltce do Zábřehu. Slunce zapadá přímo před námi a my doufáme, že do osmi bychom mohli být na zastávce. Jelena nudná asfaltka ubíjí, ale já se cítím docela dobře. Určitě je to i tím, že se mi teď jde paradoxně podstatně lépe, než před šesti hodinama. Začínají mne sice trochu bolet kolena, ale jenom z únavy, což se s předchozím trápením vůbec nedá srovnávat.

Krátce po osmé jsme opravdu na zastávce. Ale právě že jen na ZASTÁVCE. Navíc ještě na špatné trati Zábřeh-Šumperk. V neznámém terénu je nejlogičtější pokračovat podél kolejí až na hlavní nádraží. Toho se také držíme, ale jen do doby, než se rozhodneme si to trochu zkrátit a zamířit víc k jihu. Po obejití několika bloků bohužel místo kolejí od Olomouce opět narážíme na trať od Šumperka. Ach jo! Tak zase jdeme podle kolejí, tentokrát pěšinkou. Pak ovšem koleje míří na most, a protože se nechceme objevit uprostřed kolejiště důležitého železničního uzlu, trať opouštíme. Jdeme po proudu řeky a najednou Jelen hlásí, že už vidí na druhé straně nádražní budovu. Pamatuje si, že je taková žlutá. Jenže mezi námi a tou budovou (kterou já navíc ani nevidím), je řeka a za ní betonová zeď podél železničního koridoru. A směrem po proudu ani proti proudu není vidět žádný most. To je pěkně trapné – vidíte cíl, ale nemůžete k němu. Zlatá příroda! Tam bychom to při nejhorším krosli a bylo by to.

Rezignovaně povídám, že vůbec netuším, kterým směrem se vydat. Jelen volí směr zpět, tedy proti proudu. Po nějaké době nacházíme most, přecházíme po něm Moravskou Sázavu a podcházíme koridor. Objevujeme krásy místní čtvrti Rudolfov, abychom asi po půl kilometru chůze po proudu spatřili vytoužené nádraží. Ještě znovu překonat koleje, tentokrát po silničním nadjezdu, a jsme u cíle. Tohle byl opravdu náročný úkol na závěr. Čtyřicet minut v městské džungli mě utahalo víc, než hodiny v lesích. A ještě k tomu ten pocit, že všichni lidé okolo moc dobře vědí, kde je tu nádraží, i kudy se na něj chodí. Akorát se jich prostě nemůžete zeptat…

Už před budovou nás vítá organizátorka Veronika. Gratuluje nám k přežití a utíká koupit lístek, protože za tři minuty nám jede vlak. A že nás prý na nástupišti už tři čtvrtě hodiny vyhlížejí David s Kamčou. Super! Takže máme na úplný konec velkou kliku a brzy už se ve čtyřech vezeme směr Olomouc. Spát budeme na základně ve vlastním spacáku, což je ve srovnání s NRC fólií daleko nejlepší volba. Touha spát se mísí s nutkáním sdělit si všechny dojmy a postupy.

Na nečekaně opuštěné základně dostáváme čaj a řízek s bramborami. Pak si povídáme s orgy i dalšími přeživšími, kteří dorazili autem a následujícím vlakem. Nakonec přežilo pět dvojic z třiatřiceti. Třetí do cíle dorazili Tajtrdlíci Honza s Jirkou, čtvrtí Bednajti Bára s Michalem a pátým se omlouvám, protože už zase nevím, jak se jmenují. S nimi dorazila ještě jedna nepřeživší smíšená dvojice, ale jinak už nikdo. Týmy, jejichž naděje (alespoň pro letošní rok) zhasla už v průběhu noci nebo dopoledne, jsou už nejspíš doma. David kolečkem na mapě změřil, že ušli (včetně zacházky u Rešovských vodopádů) cca 82 kilometrů. Jsme na tom zhruba stejně. Zaléháme něco po půlnoci.

Nedělní dopoledne, příjemné sluníčko, ztichlá Olomouc, když je většina lidí v kostelech. Trochu ztuhlé svaly, bolavá kolena, u někoho zase nepříjemně rozleželé puchýře. Úplně prázdná kavárna se servírkou, která vypadá jako … Po bohoslužbě se koná komorní vyhlášení výsledků a předávání cen. Ještě společné foto před farou a už je čas jít, popř. se belhat, na vlak. Jelen vystupuje v Chocni, my v sedmi pokračujeme do Prahy. Pro samé vyprávění o všem možném není ani čas na spánek.

A tak jsme PŘEŽILI. A že jsme nejen přežili, ale i hodně zažili, za to patří velký dík orgům i ostatním účastníkům.

Jo, a kdybyste chtěli vědět, jaká že je tedy odpověď na hlavní otázku z druhého odstavce, tak to vám nepovím. Třeba na to přijdete, pokud se za rok postavíte na start. Ale jistě bych to netvrdil.

Další informace

Zajímavé odkazy

Shaman.cz

Zálesácká encyklopedie a tipy pro volný čas, od pravěku přes Kelty, Indiány, středověk až po dnešní outdoor či horolezectví.

Pohorka.info

Turistika, cestování a tipy na výlety v České republice. Najděte si cíl svého výletu ve vašem kraji či městě, přečtěte si články o místních hradech, zámcích, zříceninách a dalších zajímavostech...

CzechPOINTy.cz

Pravidelně aktualizovaný seznam pracovišť Czech POINT přehledně rozdělený podle krajů, okresů a měst. Zobrazení Czech POINTů na mapě.

Konání akce Přežití 2018 umožnil podnik Lesy České republiky, s. p.