Přeskočit na navigaci

Přežití 2007 (Kamila a David)

Když výsledné souřadnice ukázaly na mapě jezírko u obce Břidličná, měli jsme jasno. Budem se koupat. Od šifry jsme vyrazili víceméně sami, jen před námi se mihotalo světélko a to světélko byl Martin s Martinkou. Všichni jsme dělali maximum pro to, abychom se od sebe oddělili a pak se nám to zdařilo. Cesta k jezírku patřila k nejkrásnějším etapám Přežití. Přešli jsme vojenské pásmo, prolezli několik děravých plotů a z lesa jsme vylezli na nekonečné louky…

<TMPL_IF comment>2007–06–07 15:16:00</TMPL_IF>

Jak to všechno bylo…

Před 2 lety se na jedné akci dva moji kamarádi dohadovali, čí Přežití je drsnější. Náramně mě to zaujalo a tak jsem se v roce 2006 poprvé této ojedinělé akce zúčastnila. Na posledních kilometrech jsem došla k přesvědčení, že moje první účast je rozhodně poslední a že čeho je moc, toho je příliš. A už jsem neměla chuť zkoušet, čí že to Přežití je drsnější.

Abych ovšem nepřišla o výsadní postavení TOHO, kdo všechno přežije, rozhodla jsem se, že se zařadím mezi DRSNÉ ORGANIZÁTORY. A vypadalo to, že všechno klapne.

Dokud........se mi neozval kamarád David, že by chtěl na Přežití jít a potřebuje někoho k sobě. Bránila jsem se, leč evidentně chabě. A nejhorší bylo, že když mě přihlásil, začala jsem se těšit. Věděla jsem, co mě čeká. A začala jsem se těšit.


V pátek 18.5.07 jsme si dali spycha ve 14:30 v Praze na Roztylech, abychom se autem společně dopravili do Olomouce. Byla jsem to já s Davidem, Martinka s Martinem a moje jednovaječná sestřenice Veronika, která se místo mně stala DRSNÝM ORGANIZÁTOREM. Od počátku se mezi námi – účastníky necítila moc dobře, neustále nás podezřívala, že z ní chceme něco vytáhnout, strašně si hlídala batoh a ve slabších chvilkách nám i vyhrožovala, že nepoznáme po celé Přežití nic jiného než obchůzky.

Martin se věnoval řízení a jediné, co mi utkvělo v paměti bylo, že popisoval, jak mu jednou opuchly plosky chodidel tak, že chodil jak na polštářích. Ne, že by to byla tak zajímavá informace, ale byla to jediná informace, která vyprovokovala stále mlčící Martinku k reakci („Jé, povídej! To by mě zajímalo!“).

David celou cestu strávil tím, že míchal jakousi lepkavou míchanici, jedním okem vybíral přísady z objemných tašek a druhým okem mě hlídal, abych mu to nevyhodila oknem.

V 18:30 jsme přijeli do Olomouce, kde už se všichni účastníci krmili a přitom se navzájem představovali.

Zaujaly mě tam 2 věci: první byla, že si nikdo nebyl jistý, pod jakým číslem je zaregistrován a druhá byla, že drtivá většina účastníků vypadala hrozně namachrovaně. Někteří vypadali na to, že si odskočili ze zásahové jednotky, jiní se netajili tím, že přišli reprezentovat vojenskou akademii.

Po zopakování pravidel, jsme dostali čas zvážit potraviny na cestu a sníst všechno, co se do nás vejde. Vešlo se toho do nás málo. Martinka snědla zhruba 8 uvařených těstovin.

Mezitím se Veronika přesunula mezi organizátory, fundovaně pobíhala okolo a tvářila se přísně. Kdesevzalatusev­zala, objevila se při balení batohů putovní cihla. Putovní cihla je obyčejná, jen pěkně zabalená a vhodnými citáty popsaná cihla. Koluje mezi účastníky více či méně uzavřené skupiny již nějakou tu řádku let a teď kolovala po batozích, které jsme si chystali na cestu. Domluvili jsme se s Davidem, že jeden batoh se lehčeji nese a před cihlou se i lépe uhlídá. Každý jsme si do něj dali to, co jsme považovali za nutné. Tzn. David toho měl málo, já toho měla moc. K jídlu jsme oba měli půlku čokolády a tatranku. A k pití 3 litry vody, s tím, že budeme cestou nabírat.

Kolem 21.h. jsme vyrazili na nádraží v Olomouci – k velkému zoufalství právě projíždějících řidičů, jelikož jsme představovali celkem slušný dav a na přechodech jsme zdržovali provoz. Na nádraží v podchodu jsme si zavázali oči a pak už nás organizátoři směrovali na nástupiště a do vlaku. Cestování vlakem bylo fajn, vzhledem k tomu, že jsem byla po noční, téměř jsem ho prospala. Narozdíl od Davida. Ten měl uši na šťopkách a když nás vlak vysadil kdesi na mezi, už rozkládal vyfasovanou mapu, aby našel železniční most, přes který jsme moment předtím přejeli. A pak jsme vyrazili. 1. stanoviště je vrch Slunečná (800m.n.m). Cestou potkáváme spřátelené dvojice a abychom nedavili s davem, oddělujeme se a hledáme vlastní cestu. Na Slunečné už bylo plno, když jsme dorazili a všichni luštili šifru. Hned zpočátku mě zarazila chyba v uvedeném příkladu výsledných souřadnic a úplně mě to rozhodilo. Měla jsem pocit, že i když šifru vyluštím, nenajdu systém, jak ji aplikovat po vzoru příkladu. To, že by se mohlo jednat o chybu jsem si vůbec nepřipustila. David to neřešil, takže šifru vyřešil. A když mu výsledné souřadnice ukázaly na mapě jezírko u obce Břidličná, měli jsme jasno. Budem se koupat. Od šifry jsme vyrazili víceméně sami, jen před námi se mihotalo světélko a to světélko byl Martin s Martinkou. Všichni jsme dělali maximum pro to, abychom se od sebe oddělili a pak se nám to zdařilo. Cesta k jezírku patřila k nejkrásnějším etapám Přežití. Přešli jsme vojenské pásmo, prolezli několik děravých plotů a z lesa jsme vylezli na nekonečné louky. Ty pohltily dvojice tak, že o sobě navzájem vůbec nevěděly. Já jsem si oddechla, že už s nikým nesoutěžíme a vykládala jsem Davidovi o termitech, jak si staví termitiště a zvlhčují si stěny v chodbičkách, aby jim nevyschla termití kůže. David zdvořile poslouchal, vzhlížel k nebi a čas od času utrousil něco jako „tady by mělo být údolí a silnice........aha, tady nic není, takže to bude támhle........to je divný, tady to mělo být............tak to bude támhle.“

Časem jsme se stali odborníky přes výšku, hustotu a vlhkost trávy. Kalhoty jsme měli promáčené a vidina jezírka už najednou nebyla nijak hrozná. Vpodstatě nás nečekala žádná změna. Před jezírkem jsme se nějak zapletli to změti vrb a potůčků, takže dílo bylo dokonáno a když jsme došli ke 2. stanovišti, byli jsme odhodláni udělat cokoliv. K našemu údivu jsme se dozvěděli, že jsme 5. dvojice, která tam dorazila. A úkol nás překvapil neméně – měli jsme se jen brodit! To bylo hotovo šup šup. Ani jsme nevěnovali pozornost dvojici č.18 (Honza a Martin/Jelen), která si vedle nás sušila nohy. To jsme totiž netušili, jakého soupeře v ní máme. A možná dobře, že jsme to netušili.

Další stanoviště byla zřícenina Strálek jižně od Rýmařova. Vyrazili jsme po silnici a ťapali jsme celkem pokojně s tím, že před námi jsou 3 dvojice běžců, které nejspíš nikdy neuvidíme. A byli jsme šťastní.

Čas od času proti nám šla nějaká dvojice, která šla k jezírku od nápovědy k šifře. A my je litovali.

Po chvíli jsme před sebou uviděli jednu a pak druhou a nakonec i třetí dvojici, které jsme podle našeho názoru vůbec neměli vidět. Šli tak nějak rezignovaně, hlavy svěšené, vůbec si nepovídali…vypadali špatně.

A nám jich bylo líto. My jsme vypadali dobře. I když jsem vpodstatě povídala jen já. Musela jsem Davidovi vyprávět, jak se nám v práci ztrácí ručníky a kapesníky. A taky jsem mu průběžně vysvětlovala, kdo je to autista. David pořád zdvořile poslouchal a odpovídal na všechno: „My jsme první! To neni možný.....my jsme první!“ A chvilkami se hluboce zamyslil („To by mě teda zajímalo, kde jsou teď Martinka a Martin…“). Myslím, že jsme si vlastně docela popovídali.

Na místě, kde měl podle mapy být Strálek, žádný Strálek nebyl. Prošli jsme les křížem krážem. Postupně ho křižovalo stále víc dvojic. My jsme postupovali systematicky z jedné strany lesa na druhou, až jsme došli k osamělé značce na stromě, která napovídala, že NĚKDE Strálek je. Ale kde? Rozdělili jsme se. Počínali jsme si opatrně a nenápadně – jako indiáni. Já našla lom a díru v zemi. David našel Strálek. Aby mi dal vědět, že mám jít za ním, houkal jako sova. Byla jsem pěkně daleko. Hned mi bylo jasné, že takhle žádná sova houkat nemůže, že je to David. A tak jsem taky našla Strálek. Spolu s námi ho našel ještě jeden mládenec, bohužel nevěděl, kde má druhou polovičku a houkat neuměl, aby si ji zavolal, takže jsme byli na Strálku první.

Bylo 6.30, když jsme dostali za úkol hodit 2× podkovu na pahýl větve. Dostali jsme 10 pokusů. Hodili jsme to hravě. Hodili jsme to hravě proto, že nám Lukáš (organizátor) předem neřekl, co by se stalo, kdybychom to nehodili. Kdyby nám řekl o zacházce, kterou chystá pro ty, kdo nesplní úkol, třásly by se nám ruce i kolena. Takhle jsme vyvázli snadno. Za 10 minut už jsme uháněli ke Strálecké myslivně.

Poté, co jsme ze srázu sjeli na cestu, potkali jsme opět Martina s Martinkou. Šli v protisměru, pusy od ucha k uchu. Jak zašli za zatáčku, David vybalil mapu, aby zjistil odkud a kam jdou. Cesta vesele ubíhala až k myslivně, kde mělo být rozcestí žluté a červené značky. Bylo tam prd. Vydali jsme se tedy po silnici – kudy byla žlutá značka vedená na mapě a snažili jsme se plnit zadaný úkol – najít a vypsat, co všechno na cestu nepatří. David popsal asi 2 měsíce v diáři – nejvíc tam měl PET lahví a krabiček od cigaret. Také tam měl třeba lopuch rostoucí z asfaltu. A také tam měl Dana, kterého jsme zhruba po 2 km chůze potkali.

Dan chvíli sváděl vnitřní boj s nekompromisním ORGANIZÁTOREM uvnitř a pak podlehl našemu lamentování a mávání diářem ve vzduchu. „Vraťte se a najděte to rozcestí.“ „‚Sme tam byli, žádný rozcestí tam neni…“ David začal mávat ve vzduchu i mapou. „Ale je. Našli jste myslivnu?“ Zoufale jsme vyjmenovávali, kde všude jsme byli a kde všude žlutá značka nebyla. David pak provedl přímý útok, ukázal na nejkrkolomnější místo krpálu nad námi: „Tak to musí bejt někde tam. Už jsme tam sice byli, ale musí to tam bejt.“ a už se tam chystal. Dan bojoval statečně, ale ten pohled na nás nevydržel. „Být vámi,“pravil důrazně, „bych se vrátil.“ „To neřek‘ proniczanic“, usoudili jsme a vyrazili zpátky. U myslivny jsme se opět rozdělili. David lezl nad myslivnou, já se vydala dolů k potoku. Cesta tam nebyla, koutkem oka jsem viděla další dvojici, jak polemizuje s Danem. Žádná pomoc z toho nekoukala a tak jsem se ponořila do roští. Od potoka byla ve výšce zhruba 10 metrů zřejmá nějaká cesta, po kluzkých kamenech a sesouvajícím se svahu jsem se na ni škrábala asi 10 min. Byla to žlutá. Dolů jsem nechtěla jít ani za nic. Číhala jsem tam tedy tak dlouho, dokud se mi David v průhledu mezi listím neobjevil na silnici a pak jsem řvala jak na lesy – bez ohledu na to, kolik dvojic na sebe upozorním. David přiběhl rychle, nabil si sice v potoce na mokrém kamení a vyráchal se, nicméně byl nadšen a již podruhé jsme se zhostili požadovaného úkolu a zapisovali vše, co na cestu nepatří. Nenašli jsme všechno, ale našli jsme toho dost.

Našli jsme i červeného trpaslíka, který seděl na konci cesty na karimatce. Nezdálo se nám, že by tam patřil. Trpaslík byl Veronika. Požádala nás, abychom jí tam nechali batoh a odešli za zatáčku. Poslušně jsme se zvedli, že úkol splníme, ale včas nám naštěstí došlo, že tento úkol asi nemá v propozicích. Až bychom se vrátili, byl by batoh o cihlu těžší. Když viděla, že nás neoklame, vydala nám papírek s dalším stanovištěm – Vodopády u Rešova. Když jsme odcházeli, přicházela ke stanovišti dvojice číslo 18…

Joj, jsou nám v patách. Musíme jít zkratkou. Nějaký čas jsme strávili u potoka, kde jsme si budovali přechod a pak jsme ostrým tempem vyrazili do toho nejprudšího kopce, který tam byl. Lezli jsme cestou necestou pořád nahoru (Honza s Jelenem nám pak sdělili, že tudy lezli také). K vodopádům jsme se přihnali v 10.30. Rychle jsme se posilnili, já vodopády zvěčnila tužkou na cár papíru – včetně dvou organizátorů, kteří se na ně přišli ve volné chvíli podívat a mazali jsme zpátky k rozcestníku – odkud jsme se domnívali, že povede cesta k Oskavě, kde bylo další stanoviště. Cestou jsme potkali dvojici č. 18. V té době už jsme Martinovi a Jelenovi říkali důvěrně Šátkouni, podle šátku, který měl Jelen na hlavě. U rozcestníku jsme zjistili, že jsme šli špatně, že správně jsme měli pokračovat podél vodopádů. Představa, že kolem Šátkounů prosupíme a budeme se pachtit těsně před nimi či za nimi, se nám pranic nelíbila. Už jen to, že uděláme takovou hloupou chybu…

Rozhodli jsme se jim zamotat hlavu, proplížit se kolem nich a třeba je zmást.....třeba se také spletou a vrátí se..... . A tak jsme se proplížili a vzali to rovnou nahoru, čím výš, tím líp.....Jenže správná cesta vedla jinudy a my lezli na jeden kopec…a na druhý kopec..... a já začala být zle vyřízená. Krok – ufff-ufff-ufff – krok. David nesl batoh. A přepadal ho splín. Konec prvenství. To máme z toho, že chceme někoho mást.

Stanoviště se hledalo podle okopírované mapky. Oba jsme se soustředěně rozhlíželi a strašně si přáli vidět nějakého organizátora. Oba najednou jsme viděli indiána. Měl mahagonovou pleť a stál u lesa, já viděla, že i rukou kynul. Vydali jsme se tedy k němu. A čím blíž jsme byli, tím víc indián vypadal jako budka pro ptáky. Minuli jsme ji tedy a po chvíli jsme u lesa zahlédli zaparkované auto. Hurrrrrá! Patřilo organizátorům od lanové dráhy. Tam jsme se dozvěděli, že jsme první. Okamžitě jsme ožili, jeden po druhém jsme vylezli po provazovém žebříku na plošinu na stromě asi 10m nad zemí a skočili na hrazdičku, na níž bylo z druhé strany napsané heslo. David heslo přečetl a tak jsem si mohla dovolit jen skočit a se čtením se netrápit. Mezitím se na nás přijeli podívat lesáci, zurgovaní nějakým pořádkumilovným turistou. Dali jsme si 2. část svačinky, sledovali výměnu názorů mezi organizátory a lesáky a mysleli na Šátkouny. Jak jsme je zmátli. Jak někde bloudí. Jak nechápou, kam jsme šli. A začali nám chybět. Netrvalo to ale dlouho. Najednou tam byli. Nevypadali unaveně. A už se drali na žebřík. Ještě jsem zachytila moment, kdy se organizátoři v míru, s úsměvem, ale s jistou dávkou respektu loučí s lesáky a už jsme to žhavili směrem na vrch Bradlo. Cestou jsme se stavili u rybníčku, abychom si umyli nohy. David sliboval: „To se nám to pak půjde. To se vyplatí…“ Bylo to příjemné, ale nevyplatilo se to.

Poměrně záhy máme Šátkouny v patách. Proplétáme se nějakou vesnicí, kde milé soupeře ztrácíme z očí – a žhavíme to směrem ke kolejím. Cestou nás potká milá paní, která nám bez toho, že bychom se o něco prosili, říká, že tam, kam jdeme, jsou popadané stromy a že tam sama nemohla projít. Chudák paní nemůže mít tušení kam vlastně jdeme.

Uřícení jsme dorazili na cestu. Sedli jsme si, vyndaváme pití a já se vduchu uklidňuju, že na Zemi je místa dost a že pravděpodobnost, že na Šátkouny ještě někde narazíme, je přece mizivá… A najednou tu jsou. Ostrým krokem kolem nás prošli a mizí za zatáčkou. Davidovi se rozhořely oči („Počkáme, až zajdou…“) a já tuším, že je zle. Jak Šátkouni zajdou, ťukání jejich teleskopických holí ještě ani nezeslábne a my už se vrháme do křoví na náspu kolejí. Supíme do kopce, prodíráme se křovím a kloužeme po kamení. Žaludek mám sevřený. NENENENENENE!!!!!! Dohrabeme se přes louku do vedlejšího lesa a … tam Šátkouni – pod námi – tak 30 m a nesupí, prostě jdou – přímo, cesta necesta a ťukají svýma teleskopickýma holema. Uhýbáme jim trochu doprava a stále udržujeme vysoké tempo. Uhýbáme tak moc doprava, že se pak musíme vracet. Nejen doleva, ale také dolů. Co jsme marastem vylezli, to lezeme po cestě dolů. Doufám, strašně doufám, že už budou Šátkouni fuč. Pryč. Budou první, ale budou pryč...... Jenže ouha. Cesta se stáčí vzhůru a souběžně s ní, za řadou stromů, nejdřív slyším a pak už i vidím Šátkouny. Oni nás vidí také a poprvé vidím, že nás berou na vědomí.

Zrychlují. Zrychlujeme. Je to výzva. Cesty se pojí. A my se také pojíme. Chvíli pokračujeme v chumlu, z kterého čas od času vystřelí nějaká ta teleskopická hůl. Všem je nám jasné, že před námi je s největší pravděpodobností poslední disciplína a budeme-li muset čekat, až ta první dvojice splní úkol…

Kousek pod vrcholem je mi jasné, že už nemůžu. Jelen přede mnou dělá ohromné kroky a prokládá je skoky. Naše rychlost se na tomto bezmála 70. kilometru blíží k 8km/h. Snažím se zabrzdit Davida („Nech je jít, máme ještě pak nejmíň 15 kilometrů na to, abychom je dohnali…“). V pohodě by je dohnal, ale zpomalí. A pak zaslechne hlasy z vršku Bradla. Okamžitě opouští cestu a skáče po kamenech rovnou nahoru. Lezu za ním. Po pár kamenech mi něco rupne v koleni a je vystaráno. Zatímco sedím na balvanu a fačuju koleno, David vyskáče až nahoru a dojedná si s organizátory, že může vylézt skalní stěnu i za mě. Na Bradlo jsem vylezla pomalounku po břiše a po rukou, tam jsem se usadila a měla jsem strašný dopal na celý svět. Vzhledem k tomu, že jsem zrovna neměla co na práci, měla jsem čas pozorovat a studovat soupeře. Všimla jsem si, že Jelen začíná být také unavený a svitla mi naděje. David po chvíli přiběhl, že už má všechno odšplháno a že něco popije a já že můžu jít napřed. Tak jsem šla. David se za chvíli připojil a čas od času mi poradil, jak jít líp a efektivněji („Zkus to koleno trochu ohýbat.“) Disciplinovaně dusal za mnou a mumlal něco v tom smyslu, jak je strašně unavený a že už nemůže. Cesta ubíhala o dost pomaleji. Čím víc se ale koleno rozhýbávalo, tím víc jsem sledovala, že se ohlížím. A za chvíli už jsme byli zase na úprku („Kde 'sou? Propánajána kde 'sou?“). Pak nám to začalo být divné, muselo se jim něco stát. Tady nemůžou jít nikudy jinudy. Určitě Jelen spadnul ze skály a něco si udělal. Nebo za něj lez Honza a spadnul. A jestli se jim nic nestalo, tak museli jít určitě obchůzku. Po tolika kilometrech. CHUDÁCI.

Došli jsme na poslední stanoviště. Tam jsme měli po malém orienťáčku zodpovědět jednoduchou otázku a o pár kroků dál ji sdělit organizátorům. Tam mi David po dlouhé době dobrovolně a na vlastní žádost předal batoh. Začala jsem mu věřit, že je asi také unavený.

Z posledního stanoviště máme jít do Zábřehu na Moravě, ten sice už není v mapě, ale nezdá se, že by to mohla být nějaká závažnější překážka.

Cesta byla docela dost z kopce, často jsme zastavovali a se směsicí obav a zvědavosti jsme zírali na cestu za námi. Pak už jsme se nejen zastavovali, ale i lehali. Davida přitom málem v jedné vsi přejel autobus. Došli jsme na velkou přehlednou silnici a tam nám začalo docházet, že za námi nikdo neběží. Nastoupila pohoda a po pohodě hrozná únava. Sluníčko mi svítilo do očí a já cestou napolo spala, jen škvírou mezi řasami jsem sledovala krajnici, abych neskončila v pangejtu.

Ve chvilkách mozkové aktivity jsme řešili, kdo kdy při chůzi spal a jak dopadl. A také jsme řešili otřesy mozku a bouračky na kole. Útlum se ale prohluboval a na Davidovy plány a popisy cesty jsem posléze odpovídala buď : „hmmm“ nebo „hmmm hmmm“ nebo „ech“. V jednom jsem měla ale dokonale jasno. Na nohou mám 14 puchejřů a za každý kilometr cesty po silnici se mi vždy 2 spojí v jeden…

Když jsme došli k ceduli Zábřeh na Moravě, nálada se nám opět zvedla. A litovali jsme chudáky, kteří tu ceduli ještě nevidí. Posléze se ale ukázalo, že na litování cizích lidí jsme měli dost času. Nádraží bylo k nenalezení. Pajdali jsme po silnici, která vedla souběžně s kolejemi, marně jsme vyhlíželi nějaký ukazatel a já začala bojovat s pokušením někoho se zeptat na cestu. Dokonce jsem to předložila Davidovi. Ten na to řekl, že by to bylo proti pravidlům. Takže jsem se nezeptala. A pajdali jsme dál. Pak jsme našli ukazatel. Ukazoval ke kolejím, ale po zastávce ani stopy. Sedli jsme si. Nevěděli jsme na kterou stranu máme jít. David se pak vzchopil, ponechal mi tam ledvinku a batoh a rozběhl se! po kolejích pěkný kus zpátky, aby vyloučil možnost, že jsme ji přešli. Po pár krocích se zastavil a zavolal na mě, že bych mohla vstát a proběhnout se na druhou stranu. Myslím, že jsem se na to nějak zašklebila. Zdálo se, že pochopil a odběhl. Vrátil se s tím, že jsme nádraží nepřešli a tak jsme se šourali dál. Když jsme uviděli nádraží, hned jsme začali vyhlížet červeného trpaslíka. A byl tam. Řekl nám, že je 19.30 a že jsme první. A pak poslouchal naše vyprávění. A dal nám chleba se salámem. A koupil nám jízdenku. A koupil jízdenku i Šátkounům, kteří přišli hodinu a čtvrt po nás a tak jsme mohli všichni jet vlakem společně. Honza s Jelenem měli z Přežití taky strašně moc zážitků a tak jsme si měli co povídat. Ale já si nepovídala, já spala jako dudek. Cesta na faru nám z nádraží trvala nehorázně dlouho. David ťapal s Honzou vepředu. Já pajdala s Jelenem vzadu. Večer jsme si jen ošetřili rány a nechali se pohostit řízkem s bramborama. A šli jsme spát.

V neděli se někteří z nás vydali na mši sv. do nedalekého katolického kostela., a o něco víc se nás pak zúčastnilo i bohoslužby evangelické. Pak bylo vyhlášení vítězů a focení a konec.

Před odjezdem z Olomouce si dala naše původní sestava zmrzlinu na občerstvení a vyrazili jsme domů. Co se dělo cestou – o tom moc nevím, protože jsem to prospala. Matně si pamatuju, že jsme se stavili v Příkazech ve skanzenu, kde nám Vilda Švec (správce skanzenu) ukazoval rafinované a náležitě drastické pastičky na myši a David nám předváděl zaprášenou bryčku, kterou onehdá – při brigádě s Brontosaury – skvěle naleštil. V hospodě jsme si došli na oběd a já se dožadovala záchodu v kuchyni, odkud mě – již našimi nehoráznými požadavky notně dopálený číšník – rázně vypakoval na chodbu.

A pak si ještě pamatuju, že se Martinka s Martinem cestou nějak rvali a Veronika s nimi nechtěla sedět, tak šla radši řídit a nechala je sedět vedle mě.

A pak si ještě pamatuju, jak jsem pajdala od autobusu domů a byla jsem ráda, že je noc a nikdo mě nevidí.

A pak si velmi jasně pamatuju, jak jsem v pondělí hrdě přišla do práce a tvářila se světaznale a všichni říkali: „Tak povídej! Co Přežití? Jaký to bylo? Přežilas?“ A já na to ledabyle: „No, bylo nás 33 dvojic…a došlo nás pět… . A ušli jsme nějakých 85 kilometrů, takže to nebylo tak hrozný. Celkem jsme to stihli v limitu. Jo, a byli jsme první, ale.....na to se nehraje, vítězem je přece každej, kdo přežije…“

Kamča

Další informace

Zajímavé odkazy

Shaman.cz

Zálesácká encyklopedie a tipy pro volný čas, od pravěku přes Kelty, Indiány, středověk až po dnešní outdoor či horolezectví.

Pohorka.info

Turistika, cestování a tipy na výlety v České republice. Najděte si cíl svého výletu ve vašem kraji či městě, přečtěte si články o místních hradech, zámcích, zříceninách a dalších zajímavostech...

CzechPOINTy.cz

Pravidelně aktualizovaný seznam pracovišť Czech POINT přehledně rozdělený podle krajů, okresů a měst. Zobrazení Czech POINTů na mapě.

Konání akce Přežití 2018 umožnil podnik Lesy České republiky, s. p.