Přeskočit na navigaci

Přežití 2009 (Krásná těla)

Žlutá, červená, modrá a zelená. No to jsou přece turistické značky!!! Honem mapu a zjistit, kde se poblíž protínají. A bingo, v Horní Plané se na náměstí protínají, takže se zvedáme a mizíme od již větší skupiny týmů, kteří se pro nás zajímavým způsobem snaží úkol řešit. Já si říkám, proč používají papírky na nějakém nakresleném plánu, kde ho asi vzali a co z toho vyčtou, když vlastně to člověče vůbec hrát nemusí a vlastně nemají? Ale co, my máme cíl a razíme…

Jak jsme přežili Přežití 2009

Nesnadno, ale jak jsem se k tomu vůbec nachomýtnul já?

Jak se nechat do něčeho podobného namočit

Jednoho dne se mi někdy před polednem ozvala Hanka, zda bych se čehosi s názvem Přežití nezúčastnil. Vzhledem k tomu, že se mi podařilo dvakrát úspěšně absolvovat Octogintu Octo, tak jsem se parametrů (ve dvojici 80 Km za 24 hodin a mít jen 100gramů potravy na osobu) nezděsil. Je to výzva, ale nevěděl jsem, zda je větší výzvou ta vzdálenost za den, nebo jen 100 gramů jídla. Však ono se uvidí…

Příprava

Času nějak se připravovat jsem moc neměl, tak jsme jen s Hankou den předem domluvili (poté co vyhrála bahenní zápasy :) ), že vezmeme jednu čokošku a zbytek dáme do kupy ze zásob, co si vezmeme na dobu před a po. V pátek jsme se sešli na Hlaváku v Praze a spolu s ostatními účastníky (asi 8 dvojic celkem) se dopravili na místo určení. Počasí cestou nebylo nic moc, ale předpověď už na noc měla být dobrá, na sobotu ještě lepší. Podařilo se mi stihnout upéct kefírovou buchtu (jedinou, co zatím umím:), a tak jsme se do ní pustili. Energie v ní bylo dost, však je v ní třetina cukru, mouky a pak kefíru. Navíc čokoládová poleva :-) Před samotnou hrou proběhlo upřesnění pravidel, kontrola povinného vybavení a hurá do autobusu a skrýt oči. Vládla spíše pozitivní nálada, ale napětí a očekávání bylo znát. Sám jsem měl opět takový ten krásný pocit u žaludku, obava, ale natěšenost. Bus zastavuje a jde se na to!

Start

Z autobusu nás ještě stále se zavázanými šátky odvádí do hracího prostoru. Jeden z dvojce dostal zámkem zamčenou obálku, druhý klíček a po odstartování nastalo tápání po okolí po lidech, osahání tolika rukou a obálek a klíčů, dokud se mi nepodařilo najít správnou dírku a odemknout kýžený zámek. Poodešli jsme z hracího pole, mrknuli do mapy, a protože bylo jedno, kam se z prostředku lesa vydáme, zvolili jsme směr autobusu, který se po nějaké době vrátil a projel pravděpodobně zpět pryč po otočení do civilizace. A vyplatilo se. Došli jsme k vesničce Mokrá, a odtud po menším obejití kravína vyrazili nejkratší cestou do Žlábku k železniční stanici, cca 4km. Takže se nacházíme u Lipna. Prima.

Haluz první a poslední

Dostali jsme do rukou A4-ku popsanou z jedné a půl strany popisem hry člověče nezlob se čtyř dětí. Ani jsme to moc nezkoumali a začali hrát. Vytvářeli jsme si virtuální hrací plán (soupis tahů figurek jednotlivých hráčů a jejich aktuální pozici – číslo součtu hodů). Figurky se i vzájemně vyhazovaly, ale to bylo naštěstí vždy přesně popsáno. Po odehrání asi dvou třetin hry jsme se mrknuli na konec, co že se tam píše, a hle. Nic. Děti to ani nedohrají. Tak jsme to dohráli co se dalo alespoň my. Pak koukáme na výsledné součty hodů figurek dětí, ale čísla nějak moc nesedí ani na písmena, ani na nic jiného. Po infu od Orgů, co se stane při nevyluštění, se na to jdeme ještě mrknout. Sčítám, koukám a stále nic. Ale při přepisování jmen dětí jen na počáteční písmena a přiřazování součtů to přišlo. Žanetka, Zdeněk, Čeněk a Maruška. Jak divné, že mají barvu figurek odvozenou od prvního písmene jména. A co víc? Žlutá, červená, modrá a zelená. No to jsou přece turistické značky!!! Honem mapu a zjistit, kde se poblíž protínají. A bingo, v Horní Plané se na náměstí protínají, takže se zvedáme a mizíme od již větší skupiny týmů, kteří se pro nás zajímavým způsobem snaží úkol řešit. Já si říkám, proč používají papírky na nějakém nakresleném plánu, kde ho asi vzali a co z toho vyčtou, když vlastně to člověče vůbec hrát nemusí a vlastně nemají? Ale co, my máme cíl a razíme. Je něco před půlnocí a čeká nás asi 6 Km. Docela jsme začali pociťovat chlad a tak jsme si dali pár set metrů běhu pro zahřátí. Cesta byla pohodová, prima počasí a krásné nebe plné hvězdiček.

Na náměstí jsme dorazili celkem rychle, ale původně jsme hledali u kostela a pak u rozcestníku, než jsme si všimli, že kdosi postává u kousek níž stojící sochy. S radostí se přibližujeme a nálada stoupá, neb se potvrdil výsledek šifry. Přebíráme další zadání a zjišťujeme, že jsme první, takže super nadšení. Podle zadání se vydáváme po obrázcích, které symbolizují cestu. Projdeme kolem informací, školy, hřišťátka a když jdeme kolem rozcestníku, křížíme cestu po které jsme přišli a potkáváme další dvojci, která míří na náměstí. Podle dalších obrázků jsme dorazili k pomníku a hle, úkol nás nutí udělat z jednoho slepce a druhý ho povede až na další stanoviště. Inu dobrá, nejdřív povedu já Hanku a pak se uvidí. Hned po pár stech metrech, po průchodu kolem rozcestníku, se ale něco děje. Po modré jsme dorazili k nějaké kapličce, modrá jakoby pokračuje dovnitř, zpět taky vede, ale další značka vpřed nikde. Omrknu to, ale nic. Že bych se dole překouknul a byla to jen nějaká odbočka z modré? Jistota je jistota, jdem zpět k rozcestníku. Ale bylo to dobře. Je to divný, ale jdeme zpět. Nahoře začínám zkoumat okolí, nechávám Haničku samotnou, a sám lítám kolem toho kostelíka nebo co to bylo. Po asi 150ti metrech kdesi vlevo narážím znova na modrou, tak se vracím a můžeme pokračovat. Po nějaké době ale dorážíme na kraj lesa, modrá vstupuje dovnitř a my za ní. Po chvilce se ale ztrácí, já to zas šel očíhnout, ale nikde po ní ale není ani památky. Směr jsme ale měli a šli dál. Po chvíli za sebou vidím a slyším další tým. Kolem nás si to proštrádovali celkem jistě, a že nebyla modrá jim nevadilo. Směr jsme meli stejný a po chvíli jsme narazili na silnici a štrádovali jsme si to za nimi. Naše tempo bylo nějak rychlejší, takže jsme je celkem rychle došli a tak nějak společně za přátelského rozhovoru v rámci pravidel dorazili na třetí stanoviště.

No jo, ale co byla největší perla toho rozhovoru, to byla řeč na téma první šifry. Kluci zmínili nějakej plán, a že si ho obkreslovali, protože se kolem rojilo nějak víc týmů. Co že? Tam byl nějaký plán? No prý i s písmenkama na jednotlivých políčkách a z nich se měl na konci přečíst výsledek dle pozic všech figurek… Tak to je haluz… Ale co, vyšlo to!!! :-)

Teď jsme ale zvedli a možná i probrali orgy ze spacáku. Slepec si měl šátek nechat a dle převodní tabulky jsme měli dešifrovat brailovo písmo z připravených zpráv na laťce. U tokaniště. Kde to je? Ou, první delší přesun. Musíme na druhou stranu Lipna a postupně na jihovýchod. Vracíme se kousek zpět, na modrou, a potkáváme další poloslepou dvojici. Sestupujeme blíže k přehradě a i přes ještě stale panující tmu, však je taky něco mezi druhou a třetí, se přibližujeme a zanořujeme do mlžného oparu kolem vody. Směřujeme ke kolejím a plánujeme jít přes železniční most. Kluci nám z třetího stanoviště poodešli napřed, ale my jsme je zas docela rychle došli. Rychlost je asi naše zbraň, i když si trochu říkám, abychom to nepřepálili. Po chvíli opět klukům poodcházíme a míříme k mostu. Přejít je v pohodě, ale kde sejít znovu na cestu. Někde už to vypadá nadějně a tak razíme dolů. Kluci šli tak 200m za námi, ale že jsme šli bez světla, asi neviděli, kudy scházíme. Objevujeme první baráčky a pravděpodobně naší vyhlídnutou zkratku. Schovali jsme se a nechali je přejít. Jaké ale bylo překvapení, že na konci té cesty, asi po 200 metrech cesta končí. To není možný. Tak mapa kecá, nebo to tu nějak zahradili zahradou možnost jít dál, protože jiné baráky tu být nemůžou. Je to divný, ztratili jsme asi deset minut, ale jdeme po cestě, kam už jsme jít nechtěli. Na rozcestí je to ještě divnější, žlutá, na kterou jsme měli narazit, nikde, a po dalším tápání a ztracení celkem aspoň půl hodiny se konečně vydáváme správně. Malinko se začíná zvedat úplná tma a s vyhlídkou pěkného východu slunce razíme stále dál. Vypadá to ale na dlouhou štreku po asfaltu, a já tak k udržení schopnosti nohou dojít dlouhou trasu přezouvám po 22-ti km z velkých bot na tenisky. Nejdřív šlo vše po rovině, ale pak se začala cesta vlnit kolem kopců a stoupat stále výš. Tempo nám ale neklesalo, nálada byla taky v pohodě, jen jsme si říkali, že bychom už tam měli být. Slunce už vylezlo nad horizont, ale nám na schovanou lesní cestu ukazovalo jen sem tam krásně oranžový paprsek. K rozcestníku U Tokaniště jsme dorazili už za jasného rána něco po 4. hodině. Bylo to cca 30 Km od startu. Ale jak jsme tak koukali, nenašli jsme ani orga a při prvním ohledání ani žádnou šifru. Žlutá tu měla končit, ale podivně pokračuje dál. Sedáme ke stolu, kontrolujeme zda jsme správně a ono jo. Zvažujeme zavolat orgům, třeba to sem ještě nestihli. Asi deset minut po nás doráží kluci a připojují se. Jdeme do toho, i s vědomím, že zavoláme-li špatně, nepřežijeme. Dostává se nám info, že se poptají a dají vědět. Chvilku čekáme, ale pak už zvoní telefon a zpráva je údajně na místě. Po chvilce zkoumání okolí ukazatele nastává úspěch v hledání. Ovšem neúspěch z pohledu náskoku, který jsme měli. Bohužel dorazil již třetí a v zápětí i čtvrtý tým… No nic, čteme a koukáme do mapy, kam dál. Poslední dvě dvojice se ani moc nezastavují a začínají pokračovat. Bereme věci a razíme za nimi.

Jde se dál po červené. Rázem jsme třetí. Jen jsem poznamenal, abychom si nechali první dvojici alespoň na dohled. Dál šlo vše chvíli jakoby normálně, ale pak, celkem nečekaně, se vzadu kluci rozběhnuli a valili si to kupředu. Koukali jsme co na to ostatní týmy. Druhý se nedal a rozběhl se také, jenže to už to nedalo ani nám a jali jsme se stíhat ubíhající dvojice. První dvojice to nějak neřešila, ale s ostatními jsme je předběhli a pokračovala popobíhající hra až na konec červené. Naštěstí to bylo pořád z kopce. Teď se divím, jak v pohodě se nám tehdy běželo po těch 30ti km.

Dostali jsme se na silnici. První dvojce si to dala vlevo, druhá vpravo. My chvíli chtěli taky vlevo, ale pak jsme usoudili, že to není daleko podél potoka protékajícího kousek pod silnicí, a že si to tak zkrátíme. Ouha, po pár desítkách, či stovce metrů zjišťujeme, jaká to byla chyba. A ještě celý kilometr jsme si to opakovali. Prodírali jsme se křoviskama, v botách čvachtala ledová voda že mě i nohy zábly, nohy jsem měl mokré od rosy až na stehna… No prostě idylka. Takhle jsme se tam plahočili asi kilometr, možná víc. Mimo to všechno jsme šli většinu času na pravé, tedy Rakouské straně potoka, kde jsem navíc chytil jedno německy mluvící klíště. Hlavně ať nás tahle sranda nestojí zdraví, nebo možnost přežít. Doslova jsme se dobrodili Pestřicí (ten potok, jak krásně česky se jmenuje) až k rozcestníku a nějaké příčné cestě (ještě předtím si ale Hanka zahrála na schovku, když procházela kolem nějakého pařezu a skrz mech se probořila až po stehno kamsi dolů). Dokonce tabule s dvoujazyčným popisem. No konečně normální cesta. Příště, jakmile nás něco takového napadne, to nesmíme udělat znova! Taková hrubice. No, stačilo dojít na páté stanoviště, lanové překážky, a optimizmus je fuč. Jsme tu pátí. Očíhli jsme, co tu všechno je. Nutno nasbírat nějaký počet bodu za jednotlivé překážky. Ok, jde se na to. Hanča ladně zdolává cokoliv, spolu se nám taky zadařilo, ale mně se občas samotnému nedaří. Trošku cítím únavu, ale nakonec se taky daří a můžeme rychle pokračovat dál.

Teď už poučeni se držíme cest a za čím dál víc svítícího slunce se opět z lesa dostáváme na louky poblíž Lipna. Botky jsme si namočili ještě jednou, kdy jsme viděli čtvrtý tým jít už po silnici a nechtělo se nám obcházet jednu celou louku. Za chůze trochu svačíme a přemýšlíme, co nás tam asi čeká. Přibližně na 40 Km je most přes zátoku, kde asi bude nějaké koupání nebo lodě (podle sponzora :). A taky jo. Než jsme ale dorazili přímo k tomu mostu, šli jsme a dlouhou dobu viděli nějaký tým na konci dlouhatánské rovinky. Přemýšlíme, co tam asi je za úkol, dělají ho poměrně dlouho. Když jsme dorazili, dávali si loď na vodu a odjížděli. Jaké ale čekalo překvapení nás, když se tu žádný úkol neplní? :) Hanka mě popohání a tak šup s lodí na vodu, nalodit, zamávat fotící orgyni a hurá na stíhající jízdu podél nekonečného břehu.

Neměl jsem tolik zkušeností s kormidlováním, tak jsem se jako motor háček usadil dopředu a začala projížďka a odpočinek pro nohy. Navíc nás hřálo, že nám orgyně nepotvrdila naši pátou pozici, ale čtvrtou. To se to hned jelo líp a stíhat dvojici před námi jsme začali poměrně zostra. Časem jsme měli celkem slušné tempo a vypadalo to, že nebude problém je dojet a předjet. Jak jsme se ale podivili, že cesta asi osmi kilometrů se začínala nějak vléct. V první třetině jsme se pozdravili s bývalou třetí dvojicí a zbytek jsme získávali jen náskok. Frýdava ale furt nepřicházela. Nakonec se uvolila a za jednou zatáčkou se na nás najednou usmála orgyně, u které už ležely dvě zaparkované lodě. Na druhou dvojici máme prý asi 15 minut. Jen jsme si dali trochu vody (nějak už začíná docházet) a vyrazili jsme dál. Jenže není to už úplně ono. Nohy nám ztuhly oběma, ale Hanka si v lodi při natažení pravé nohy asi natáhla zadní stehenní sval, takže asi po 300metrech stavíme, zavazujeme stehno, přitom převlíkáme a odhodláni jít dál vyrážíme opět vzhůru do kopců směr Vítkův hrádek. Po lodích jsme měli asi 48, což jsme ale nevěděli a předpokládali jsme podle propočtů už tak něco k šedesáti. K tomu hrádku to mělo být asi 6, ale vše do kopce. Moc jsme se nezastavovali, protože dvojice, kterou jsme předjeli na lodích, byla podle nás silnější v chůzi. Při příchodu na hrádek, kdy jsme potkávali povětšinou sváteční turisty a cyklisty, jsme celkem s radostí pozdravili odcházející druhou dvojici. Tak nejsou o tolik napřed. Po prvním ohledání místa zjišťujeme, že se bude slaňovat. Paráda, na to jsem se těšil. Od Octoginty Octo 2006, kdy jsem tu možnost přenechal ostatním jsem neslaňoval. Ale těšil jsem se na jakoukoliv první příležitost. Dole jsme dostali instrukce (vzít zprávu vprostřed stěny z díry), výbavu a šlapali jsme vzhůru. na ochoz. Tam nás org zacvaknul a moje mrazení a super šimrání kolem žaludku ještě víc narostlo. Trámům, za které lana držela jsem se rozhodl věřit a bez pohledu dolů se přehoupnul přes okraj a jízda mohla začít. Teda ne jako profík, ale užíval jsem si to a s každým dalším odrazem od stěny sjížděl o větší a větší kusy. Vzít zprávu se podařilo a v pořádku jsem dorazil k zemi. Jakmile jsem byl odepnut, utíkal jsem pro foťák, ať alespoň Hanka nějakou památku má. Podařilo se. Zaznamenal jsem její cestu dolů a začali jsme se připravovat na odchod. Bylo něco po poledni, nebo tak. Z Pirani jsme ale ještě získali jeho propočet, jak jsme asi už daleko. Prý 57. Teprve? A první šok se dostavoval. Na mapách.cz mi to ale dalo asi 52, takže teď se nedivím. No jo, ale co je horší, že další stanoviště není žádné město, ale rozhledna u rozcestí Kapličky, kdesi asi 13km daleko. Ach jo. No tak jdeme.

Nálada ale klesá, i když jsme stále třetí. Každou chvílí jsme očekávali dvojici z vody, ale potkání přišlo až asi kilometr od hradu, takže náskok stále máme, dokonce větší než je ztráta na druhou dvojici. Už začínám víc mlčet, což jsem na začátku avizoval jako stav, kdy už je to vážnější. Hančin stehenní sval taky nic moc, slunce začíná pořádně pražit, takže vyhlídky nic moc. Taková štreka. No, ale jdeme. Před zkratkou na červené u Přední Výtoně si na louce ve stínu dáváme pauzu. Já objevuju rakouské klíště, tak jde nekompromisně škubnutím ven a pak okukuju odřeninu, co jsem si udělal původníma kalhotama na vnitřní straně stehna. Docela se to rozedřelo a i barva kraťasů se trochu z modré stává červenou. No, chodím trochu jako s vlkem :). Ale jak na tom je asi Hančino stehno. Když se zeptám, tak pohoda, furt stejný, ale tuším, že úplně dobrý to není. Je to rváč, ale po takové porci km jde i fyzička občas stranou. No ale jdeme dál. Očekávaný barák, za kterým měla přijít ta zkratka ale furt nějak nepřichází. A to už dlouho. Konečně za nějakým lesíkem či mezí se stromama se objevuje cosi jako kravín. Pod ním je ještě jedna budova, cestu už v dáli vidíme a nechce se nám čekat, tak to střihnem přímo. Hanka kousek pod druhým barákem, trochu dál. Ou ou, zarostlá pastvina plná kopřiv. No co, to mi teď už vadit nebude. Nohy jsou celkem unavené a zdaleka nešupajdí jako dřív. Po přebrodění tohoto zeleného žahavce cítím, jako by mi do nohou na strašně velikém počtu míst někdo píchal malinkaté jehličky. A docela mě to nakopává. Hanka taky neunikla, ale povzbuzovací efekt ji tolik nezasáhl. Jdem. Trefili jsme to dobře a na červenou natrefujem hned u silnice. Pokračujeme do lesa dál po asfaltce a trudomyslníme. Začíná to zas do kopce a hlavně nehorší jsou dlouhatánské rovné úseky. Furt je vidět konec, ale nepřichází. Nožky už mají dost co proto a odhad tak 7 km nic moc. Ale zatím to nějak klepem. Na té červené je jedna dlouhatánská pravotočivá skoro kruhová zatáčka, podle které se dá poznat, kolik na jejím konci asi bude zbývat. Je to tak 3 až 4 km. No jo, ale dostat se konečně k té zatáčce. Je to nekonečné, a i když už začneme zatáčet, i ta zatáčka je nekonečná. No jo, ale co potom ten úsek ke kapličkám. To už se ani s nekonečnou trasou srovnávat nedá. Zase stoupáme, nejdřív lesní cesta, ale pak je zabordelená větvemi od těžby. Jak to najednou člověku vadí, zvednout nohu o trošku víc, protože má před sebou 4cm vysokou větvičku… Ale snažíme se jít dál. Když jsme na sluníčku, snažím si krýt hlavu šátkem, ale vedro je pořádné. Náš původní plán stihnout dojít do cíle do pěti se nějak začíná asi rozplývat. Když se konečně začínáme blížit rozcestí před Kapličkami, dochází nás kluci, se kterými jsme soupeřili na druhém až čtvrtém stanovišti. Vypadají taky unaveně, ale štrádují si to tak o třetinu rychleji. No jo, už se na nás podepisují nejen šrámy, ale i únava. Kapličky jeden km. Tak to snad dáme ještě v pohodě. Ale s napětím očekáváme, kam nás odsud pošlou, protože variant je několik. Přímo u Kapliček nic není, koukám znovu na popis stanoviště a vyrážíme k nedaleké rozhledně. Z dálky je vidět kdosi nahoře, provázek spuštěný k zemi a také jak cosi lítá shora dolů a tam se to snaží dotyční chytat. Aha, takže nahoře je org. Po příchodu kluci už dochytali a my se připravujeme na chytání sami. Po dvou testovacích krabičkách od filmu s kamenem zachyceným bezpečně do trička vybízím orga přímo k hodům herních kusů. Chytání do trička jde velmi lehce, takže nezávidím klukům před náma, co se díky rychlejší chůzi dostali na třetí místo, kteří chytali vše do rukou a jeden to dostal někam k oku. Na víčkách je zevnitř nalepena rozdělená zpráva, po jejímž přečtení se Hanka ubírá trochu napřed a usedá na nedalekou lavičku. Nedivím se. Z variant, co připadali v úvahu je to ta nejdelší. Cíl je ve škole na náměstí ve Vyšším Brodu…

Bezmoc, utahané nohy, došlá voda, vedro, natažené stehno a k tomu teprve asi 65 km. No, paráda. Mlčky se vydáváme dál… Mě teda taky, ale vím, že H. to dost sebralo. Takou štreku už jsme nečekali a když mrknem do mapy, samá asfaltka. No hrůza. Po úseku mlčení, který nabýval při střídání s rozmluvami vrchu, jsme se trochu sebrali, vyrovnali se s tím a pokračovali s v prameni namočenými šátky dál. Jenže teplo je takové, že voda rychle uschne a paří to dál. Po nějaké době, možná tak 7 km od Brodu nás dochází další dvojce, když si dáváme poslední dva čtverečky čokolády. Prošli celkem svižně a nám, smířeným s postojem, že bychom rádi došli, to zásadně nevadilo. Zpočátku to vypadalo na bednu, ale jak čas narůstal, začalo to vypadat spíš jak boj o přežití, než o pozice. A teď jsme to přesně vystihovali. Loudali jsme se s bolestivými kroky po silnici a sledovali stíny, jak se houpou na zemi a už moc neudržují přímý směr. Občasný optimizmus střídaly dlouhodobé trpící fáze. Když jsem si uvědomoval, kdy to začalo být takovéhle, tak to asi začínalo postupně gradovat od Vítkova hrádku. Scházet po lesních cestách nebylo úplně příjemné a na náladě to rozhodně nepřidávalo, na aktuálním stavu zdraví spíš jen ubíralo. Nejvíc se to zhoršilo asi v poslední fázi červené ke Kapličkám, ale to, co bylo teď, tak to už byl další level…

Když už jsme konečně sešli všechna klesání a začínala chůze údolím po rovině, byl jsem chvíli rád, protože koleno, na které jsem si zapomněl vzít ortézu, z těch kopců docela skučelo. Po rovině se to tak nějak dalo, ale co bylo asi horší, to byla chodidla. Boty svrchu asi už celkem dobře oschly, ale dovnitř jsem se skoro bál podívat. Blížila se pátá hodina, takže asi tak 6 až sedm hodin se tam čvachtalo, potilo a dusilo cosi. Jenže se mi začínalo zdát, že se objevují puchýře. A to asi přes celá bříška, protože už začínají bolet chodidla při každém došlapu, a ještě víc při každém kamínku či větvičce… Je to nekonečný údolí. Kdo to tady udělal! Už jsem to skoro začínal myslet vážně a vtipů mě moc ani nechtělo napadat. Pěknou dobu trvalo, než jsme narazili na křížení s nějakou turistickou značkou, a ještě mnohem dýl, než se objevila první civilizace. Na tu jsme čekali jako na smilování. Jenže ta trochu úleva byla hned pryč. První rozcestník nás usadil, protože město je ještě 3 km daleko… My to asi stíháme, tentokrát už jsme si posunuli přibližný čas příchodu asi na sedmou, ale už po několikáté dnes, ano dnes, protože ten pátek byl tentokrát pěkně dlouhý :), jsme si říkali, že další týmy musí mít problém to stihnout. Jak se ukázalo, čas není tím hlavním problémem. Ušli jsme další kilometr a k našemu úžasu se vzdálenost zvětšila na 3,5km což nás dosti odrovnalo. Mlčky jsme po druhém namočení šátků pokračovali dál a záviděli, nebo téměř skoro nenáviděli a nevšímali si, cyklistů, co jeli proti nám. No kdo by po víc jak sedmdesáti km chtěl koukat na někoho, kdo se lážo plážo sune na kole proti němu. Ale jdeme, sotva se držíme na nohou, ale jdeme. Pokud se tomu tak dá říkat, protože vidět nás někdo, tak rovnou zavolá asi záchranku. Vystoupali jsme kopeček nad město, konečně spatřili věž kostela, ale čekal nás ještě jeden vražedný sestup… Ten už tak lehce nešel. Naše rychlost už se dostala z původních tak sedmi asi na dva, kdy jsme se vzájemně podpírali a ploužili se blíž a blíž z kopce dolů k ceduli. Takhle dlouho jsem si jí snad ještě neprohlížel. Už jsem se viděl za ní, jak si to štrádujeme po náměstí ke škole. Jenže to nás teprve čekalo… Ale nakonec jsme tam dorazili. Chvíli jsme bloudili kolem školy, kde že je ten zadní vchod, ale nakonec se nám ho podařilo najít. Dřepli jsme si v kuchyňce a jen z posledních sil oznámili, kdo jsme. A pak se nám nechtělo už téměř vůbec nic. Podle mapy.cz jsem naklikal asi 75km. Jenže, když se do toho započítá chyba, se kterou jsem zkracoval klikáním vzdálenosti (každou zatáčku zkrátka nejsem schopen uklikat :)) a pak ještě to, že vůbec nebylo bráno v úvahu klesání a stoupání, kterých bylo požehnaně, pak se výsledné číslo může vyšplhat mnohem dál za těch 80 km.

Milé orgyně nám ale připravili sekanou a brkaši, k tomu kompot a hlavně, nažbrundali jsme do sebe dostatek vody. Během posilňování postupně dorazilo dalších několik dvojic, ale vesměs nepřeživší. Buď teplem, silami, nebo nějakým fyzickým problémem jako kolena, záda a tak. Občas někdo nestihnul konec stanoviště. Když jsme se pokusili odejít, ano pokusili, protože našemu pohybu se chůze už nepodobala ani náhodou (hlavně poté, co jsem si sundal boty a ponožky a hledal sprchu. To jsem musel ostatním připadat úplně jak nemohoucí důchodce s obrovským vlkem), poznali jsme v jedné z už spících dvojic tu, kterou jsme předjeli na lodičkách. Takže naše obava, že nás předejdou, byla lichá. Když jsem sundal boty a bál se, co bude na chodidlech, úplně jsme překvapil sám sebe. Byla úplně bílá a puchýře nikde. Díky za tenisky, protože mít pohory celou cestu, to bych to asi nedošel. Naštěstí jsem měl se změnou bot dobrou zkušenost z druhé Octoginty Octo z loňského podzimu a tenisky byly jasnou volbou. Jen jsem váhal, zda si na noc a první část vzít pohory a asi jsem dobře udělal, když jsem si je vzal. Pak jsem je sice 60 km táhnul jako 1,1 kg závaží, ale v případě potřeby by se daly když tak znovu nasadit. Cestu jsme přeci jen dopředu neznali. A že byla chodidla úplně bílá? Přikládám to otlačeným chodidlům, která téměř bez odpočinku – pominu-li 8km na lodích – byla pořád v permanenci.

V tom bych viděl asi podstatný rozdíl oproti 88 hodinám, kde se více odpočívá a i chvíle spánku vám dodá kupu sil a dokáže neskutečně pomoct. Přežití je spíš o výdrži. Jednak fyzické z pohledu kondice, ducha, kdy je třeba sám sebe překonat, ale co asi nejvíc, tak z hlediska fyzikálního, aby vydrželo tělo a mysl ho v tom dokázala silně podpořit. Pak se dá i posledních X kilometrů přetrpět a dojít. Hlavní ale je mít sebou super parťáka a já ti, Haničko, ještě jednou děkuju za důvěru vzít si mě do týmu, ale hlavně jak príma to s tebou bylo. A klobouk dolů, protože to, cos musela asi taky silně přetrpět, to by asi jen tak někdo (i z chlapců) nemusel být schopen ustát.

Epilog

Když jsem v neděli na Florenci přestupoval v metru na jinou trasu, už jsem byl v takové pohodě, že jsem seběhnul, ano seběhnul!!!, stojící malý eskalátor! Ten velký jsem ale už nechal být a spokojeně se nechal vézt, protože jsem se musel ještě dostat od metra domů, tak abych to hned zase s tím pohybem nepřehnal :) A co za rok? Bude-li přežití, čas, nálada, zdraví a dvojce, tak proč se nezničit znovu :)

Další informace

Zajímavé odkazy

Shaman.cz

Zálesácká encyklopedie a tipy pro volný čas, od pravěku přes Kelty, Indiány, středověk až po dnešní outdoor či horolezectví.

Pohorka.info

Turistika, cestování a tipy na výlety v České republice. Najděte si cíl svého výletu ve vašem kraji či městě, přečtěte si články o místních hradech, zámcích, zříceninách a dalších zajímavostech...

CzechPOINTy.cz

Pravidelně aktualizovaný seznam pracovišť Czech POINT přehledně rozdělený podle krajů, okresů a měst. Zobrazení Czech POINTů na mapě.

Konání akce Přežití 2018 umožnil podnik Lesy České republiky, s. p.