Přežití 2006

Lucie Szotkowská

27. 6. 2006, 23:29

Přežití, věcička, o které jsem se dozvěděla úplně náhodou :-). Ze začátku jsem nedávala tomu, že bych se takové „show“ mohla zúčastnit ani nejmenší šanci. Každému kdo se jen zmínil jsem se přinejmenším vysmála :-(.

Později jsem se nad tím drobet pozastavila, a zjistila, že to může být docela parádní akce, kde si člověk zjistí na čem je. Okamžitě jsem skočila na internet, kde jsem prohlížela stránky z předešlých ročníků. Nevypadalo to nikterak hrozivě, a tak byla volba jasná — zkusit to!

Nastal problém číslo 1... Sehnat parťáka. Už tohle byl docela nadlidský výkon, nicméně tohle jsem ještě zvládla :-). Spokojeně jsme tedy vyplnili registraci, a mohli jsme se těšit, co nám tato akcička přinese.

7. — 8. 5. 2006 — onen víkend, kdy se přežití konalo.Tak jsme v Praze nasedli do vlaku, plní smíchu a pohody jsme ve Svitavách vystoupili a směřovali jsme na faru, kde mělo proběhnout přivítání. Po drobných instrukcích a krátkém seznamování jsme si šli přebalit věci.

Parťák, který se mi ještě na hlaváku vysmál, proč mám tak velký batoh náhle zjistil, že nemá ani mikču, ani bundu a samozřejmě ani ponožky. Pro začátek docela fajn zjištění, nato že se měl celou noc někde toulat...

Zhruba v 20:30 pro nás přijel autobus, který nás vezl neznámo kam. Jeli jsme asi 2 hoďky, poté jsme byli vyklopeni kdesi na cestě u lesa a do rukou jsme dostali vtipný papírek, na kterém stálo: „Mapy kdosi ukradl, a že je najdeme na rozcestí Lysý Vrch“. Tak jsme se vydali. Vydali jsme se vyloženě rovnou za nosem, tudíž do lesa, který se nám rozprostíral před očima. Na nějakou asfaltku, po které jsme přijeli jsme nebrali ohled.

Rozcestí Lysý Vrch, tak to musí být snad někde nahoře :-)... a už jsme šlapali. Vyšlapali jsme ten NEJ...větší kopec, který tam byl a...nic. Bloudili jsme nahoře jako ovce ale marně :-(. Ten les, který se tam rozprostírá známe snad nazpaměť, byli jsme úplně všude ale pořád nic. Neztráceli jsme ale nervy a hledali dál. Najednou jsme se sešli asi 4 dvojice u jakéhosi posedu, což se nám zdálo jako vhodné místo kde by mapy mohli být. Ale zase nic. Nicméně ani tentokrát jsme nesvěsili hlavu a vydali se dál. Po dlouhém a zběsilém pátrání jsme mapy nakonec objevili, bylo to však téměř s 1,5 hodinovým zpožděním.

Touha přežít byla však silnější než my. Proto jsme se nevzdávali a vyrazili jsme docela ostrým tempem dál. Po chvíli jsme se začali brodit sněhem, což nás značně zpomalovalo. Zpoždění se začalo pomalu, ale jistě načítat. Na rozcestníku pod Kobrštejnem jsme zjistili, že dál to nemá cenu :-(.

Celí promočení a na kost promrzlí jsme otevřeli obálku záchrany, kde jsme se dočetli, že se máme dostavit do Velkých Losin. Zprvu se v nás objevil odpor, že už ani na krok, ale neměli jsme na výběr. Šli jsme dál cestou necestou. Čas už nás netlačil, nikam jsme nepospíchali. Tak jsme tedy pozvolným krokem a znovu už s úsměvem na rtech dorazili na Rejvíz. Čekalo nás malé překvapení v podobě otevřeného místního bufetu, kde jsme dostali něco teplého do žaludku a čerstvou koblihu... hmmmm taková slast po nepovedeném večeru :-).

Na Rejvízu jsme si osedlali autobus, který nás dopravil do Velkých Losin. Tam jsme ještě po drobném bloudění našli faru, kde jsme vyfasovali řízek, a kde náš „výlet“ taky skončil a my se rozprchli zase zpátky do svých domovů.

Ach jo... nebylo to úplně povedené přežití... :-( Zakotvili jsme hned na prvním bodě, což jsme vážně nechtěli...:-(. Ale co už... Snad to bude příští rok lepšejší :-). Ne snad ale URČITĚ :-)!!

Šotka — Míra (Lucie Szotkowská, Míra Kulhánek)