Přeskočit na navigaci

Přežití 2010 (Darja a Pavel)

Chce to jen trochu natrénovat nohy, dobře spát a pěkně se předem vykrmit. I na vybavení jsme se s Darjou rychle shodli. Čelovku, návleky a něco proti dešti, sušený maso, čokoláda… Jenže to člověk nesmí týden předtím nastoupit do nové práce. Nevyspalej a hladovej dobíhám na Florenci poslední možnej autobus do Jindřichova Hradce, kterým bych měl stihnout sraz na svoje první Přežití. Parťačka Darja jede autem z Brna.

Dospím to cestou

Cestování už mě naučilo usnout téměř v jakémkoli dopravním prostředku, takže dvousedačka v karose je spolu s počátečním kodrcáním po Praze na dvouapůlhodinový spánek jako dělaná. Probouzí mě, až když autobus zastaví – abych zjistil, že jsem fakt skoro dvě hodiny spal, no paráda, ale nejsem v jižních Čechách, ale v zácpě u Benešova. To nám to pěkně začíná… Volám Darje, ta už je skoro v cíli, a pak organizátorům, kteří mě uklidňují, že v tom nejsem sám a odjezd že je stejně až po deváté hodině a i pak by se to dalo nějak řešit.

Takže nakonec vystupuju v Hradci tak akorát, abych stihnul něco málo koupit na pumpě, dojít jako poslední na základnu, převlíknout se, sbalit malej batoh, podepsat prohlášení, že chci opravdu jít dobrovolně noc a den pěšky a dělat u toho různé vylomeniny, nedojíst ani ten řízek z pumpy a vyrážíme. Vzhledem k tomu, že jedna dvojice nakonec nedorazila, skládá se 58 lidí do autobusu, každý si zavazuje oči a zastavujeme po víc než půl hodině na malé silničce uprostřed louky, kde není vidět jediný orientační bod, ani to vysoký vedení. Je těsně před desátou, akce začíná.

Startujeme

Prvním úkolem je vymotat se z klubka drátů, z nichž každý má na obou koncích číslo týmu, uprostřed jsou zamotané do sebe a pokouší se o to všichni najednou. Každý chytáme svůj konec a daří se nám to celkem rychle, s vymotaným drátem běžíme k orgům a dostáváme za něj mapu. Abychom zjistili, že je nám v tuhle chvíli k ničemu, protože prostě nevíme, kde na ní tak vůbec můžeme být. Vyrážíme proto jedním ze dvou možných směrů, po silnici mírně nahoru, snad tam podle světla bude nějaká vesnice. Pokud to tedy není jen odlesk bouřky vpravo od nás. Docházíme na rozcestí Lhota, Sedlo; oboje dva kilometry. Už tedy víme nejen to, kde jsme, ale i to, že bylo vlastně jedno, kterým směrem kdo na začátku vyšel, všichni to měli tak stejně daleko. Chytří orgové – kdo si lámal dlouho hlavu kudy, ztratil jen čas…

Takže směr na rybník Blanko, kde je první kontrola. Zkratek se v mapě moc nerýsuje, takže pěkně po silnici, jen těsně před rybníkem to střihámě spolu s dalšími dvojicemi do lesa. Cesta sice skoro mizí, ale za chvíli jsme u rybníka, kde se to jen hemží světýlky. Cestou probíráme s Darjou svoje mládí v turistických oddílech, kterými jsme nezávisle na sobě prošli, co všechno jsme se tam naučili. Do celostátního kola TBZ se ale nikdo z nás nedostal, takže jsme se tenkrát nepotkali. Ale třeba na morseovku si určitě ještě vzpomenem…

Morseovka

No budem muset, je to hned první úkol. Někteří to hned vzdávají a jdou rovnou k náhradnímu stanovišti u Návarského rybníka, aby tam zjistili, že musí tak tři kilometry zpátky splnit druhý úkol. Morseovka je moc pěkně udělaná, na dvou stromech blikají světýlka každé jinou zprávu. Berem si každý jednu a já si ověřuji, že se musí zapisovat opravdu tak, jak nás to v turisťáku učila vedoucí. Nekoukat na papír, protože pak vám signály prostě utečou. Čekám tedy na dlouhou mezeru – začátek zprávy – zapisuju jen po paměti a odděluju lomítky. A ono to jde! Zapisujem ještě každý druhou zprávu pro kontrolu – máme to dobře. Teď je ještě přeložit, a tam už máme dost problémy. Vypisujeme si tedy celou abecedu na papír, protože jinak bychom se v tom zamotali. Akát, blýskavice, cílovníci, dálava, erb…

Něco málo nám chybí, ale na to už rychle přijdem vylučovací metodou. Zprávy máme přeložené – jenže vůbec nedávají smysl. V té mé není jediná samohláska – takže se musí nějak dát dohromady. Píšeme si je tedy pěkně nad sebe a už na první pohled je na konci vidět slovo RYBNÍK. A né ten Návarský, ale Romavský mlýnský rybník. A taky už asi víme, co nás tam po ránu může čekat. Koupačka prý nechyběla snad na žádném ročníku.

Zamotané Rakousko

Po půlnoci tedy vyrážíme směr Rakousko a necháváme spoustu dvojic za sebou. Nálada vysoko nahoře, správný směr, jen já lepím první náznak puchýře. Na můj vkus trochu moc asfaltu, i když pohraniční silničky jsou jinak moc pěkné a v pátek v noci zcela opuštěné. Ale pořád je to spíš na kolo… Přes hranice v Grametten svištíme na jih do Illmanns a Reingers, cyklistickou zkratku sice nenacházíme, ale vrátí nás aspoň zpátky na silnici. Takže pěkně svižně dál, jde nám to, jen si zapomenem zkontrolovat směr kompasem a dáváme další asi 2 km na jih do Leopoldovy vsi, i když už bychom měli jít přímo na jihovýchod přes hranice k rybníku. Náladu nám to ale nebere, po chvíli hledání nacházíme krásnou mysliveckou cestu a s úplňkem v zádech po ní bez čelovek míříme zpátky. Těsně před hranicí se napojujeme na správnou cyklostezku, po které se pohybují dvě světýlka a povídají si. Děláme jim pěkné překvápko – my víme, že oni jdou správně, ale oni si moc jistí nejsou, kontrolují mapu a my jim tak utíkáme.

Dorážíme k rybníku a potvrzuje se náš předpoklad – na hrázi stojí nahý mokrý chlap s čelovkou na hlavě. V rybníce je prý matrace s odrazkou a na ní název dalšího stanoviště. Nic nevidím, jen když máchnu hlavou, blikne uprostřed vodní plochy světýlko. Než se ale svlíknu, k měsíci v úplňku se připojují první paprsky slunce. Jako poslední si sundavám čelovku, abych jí snad ještě neutopil – vidět je pořád špatně a jen na otevřeném prostoru, na hrázi je ještě dost tma. Ale obrys matrace už vidět je. Voda po kolena je překvapivě příjemná, jen ta díra pár metrů od břehu překvapí – musím tam rázem skočit celý. A to už mi dochází, že příjemná byla voda opravdu jen na nohy – teď už je fakt pěkně ledová. Makám tedy co to jde, abych se zahřál, už je to skoro dobrý, když na matračce čtu: KAMČATKA. A začínám si představovat, že je tam kromě ledu i pár činných sopek. Jak ale vylezu z vody, je mi zas celkem fajn. Akorát mi po šesti hodinách chůze a koupání už vyhládlo – no co, zasloužím si snídani.

Zkratkou na biftek

Na cestu tedy otevírám první 50 g balení sušeného masa, ani jsem netušil, jaká je to dobrota! Darja zatím šetří svoji čokoládu, co si koupila jako zásoby na víkend, na horší chvíle, tak žvýkáme biftek a uháníme krásnou ranní krajinou směr Kamčatka. Vychází slunce, měsíc zapadá a z lesů a luk se zvedají mlhy. Tak tohle se nám snad zdá, meteorologové se zase sekli, hlásili déšť a bouřky. A z nebe za celou tu teplou noc nespadla ani kapka a navíc to na nějaký déšť pořád nevypadá. Jen na startu nám udělaly blesky pěknou kulisu. Trochu nám ale kazí náladu, že jdou s námi asi další dva až tři týmy. Rozhodujeme se tedy pro horší, zato přímější cestu a střiháme to kolem bažin starým úvozem do lesa na Kraví hoře. Obcházíme ji po vrstevnici zprava a nacházíme opět dost zarostlý, ale pořád jasný průsek přímo na východ. I kdyby tam někde končil, maximálně za 200 metrů jsme na louce.

Jenže v mapě už jaksi nepíšou, že louka je ohrazená elektrickým drátem a je na ní aspoň stohlavé stádo krav. Tak aspoň ta nová mapa, co dostala za noc pěkně zabrat a už vůbec nevypadá jako nová, posloužila jako ruční izolátor – pořád lepší si drát pěkně stáhnout než jako pan farář ve známé komedii dostat pecku do rozkroku! Darja si sice není moc jistá, ale jdeme správným směrem (kompas po zkušenosti v Rakousku používáme už pořád) a na druhém konci pastviny přímo proti nám je posed, ke kterému přeci musí vést cesta. A taky nikde nevidíme cedulku „Ve stádě je plemenný býk“. Jenže dobytek je zvědavý a jde se na nás podívat. A potom se rozběhne… Ale my víme, že se nás bojí víc, než my jich, takže jdeme v klidu dál, i když Darju běžící stádo, které to naposlední chvíli otočí, aby se zas na nás rozběhlo, pořád trochu znervózňuje. Tak se aspoň soustředí na mapu a krajinu a na obzoru nachází vyhlídku Kamčatka, kam máme dojít – opět přímo proti nám.

U posedu je opravdu cesta na silnici, ze které by měla odbočovat další polňačka. Ale to už nás zemědělci zaskakují opravdu – cestu totiž asi dávno zaorali a mnohem horší než stádo krav je představa, že se budem další dva tři kilometry prodírat po pás vysokým mokrým obilím. Jdeme tedy dál po silničce, zas taková zacházka to nebude, jen při napojení na další opět potkáváme konkurenční dvojici. Ale necháváme je za sebou a na vrcholku kopce potkáváme další dva, kteří jdou proti nám – pořád hledají Kamčatku. Zdravíme je už zavedenou frází „Ahoj, to je ale škoda, že je dnes tak hezky“ a kolem sedmé hodiny dorážíme společně na třetí stanoviště.

Hlavně v klidu

Tam je kus kartonu se zapíchanými různobarevnými špendlíky, šest řad po devíti a občas nějaký chybí jako další barva. Naším úkolem je přenést v hlavě tento obrazec přesně i s mezerami na další karton o pár desítek metrů dál, a to do 15 minut. Pokud uděláme chybu, řekne nám org, že tam máme chybu, ale už ne kde, takže musíme vlastně začít úplně znovu. A aby to nebylo jednoduché, pokaždé, když poběžíme s částí obrazce v hlavě, musíme cestou spočítat jednoduchý příklad. Druhá dvojka nechápe proč, ale nám je jasné, že se nám mezitím vykouří z hlavy ta část obrazce, kterou tam neseme. Rozhodujeme se tedy, že chybu prostě udělat nesmíme a že bude lepší se klidně vrátit, pokud si nebudeme jistí, a ještě si zpětně zkontrolovat, jestli jsme část obrazce přenesli správně – cestou zpátky už jsme počítat nemuseli. A že běháním moc nenaženeme, ale když budeme v klidu a uděláme to správně, bude to pro nás mnohem lepší. Taky je jasné, že pamatovat si celou řadu – devět kombinací barev najednou – je moc, domlouváme se tedy, že pojedem po sloupcích, tam je jen šest špendlíků. A každý to vezmem z jiné strany takže nepůjdeme více než pětkrát. Máme to celkem rychle, předbíháme dokonce i tým, který už na stanovišti byl. Organizátor nevěří, že to můžeme mít za třetinu času, ale po druhé kontrole nám dává lístek s dalším stanovištěm.

To už je přímo na sever kolem Trojmezí, a i když se nám úkol podařil splnit dost rychle, opět jdou s námi dva týmy a další se vynořuje odněkud zleva. Z lesňačky se stává asfaltová „Českomoravská cesta“ a na ní nás ostatní pomalu předbíhají. Hlavy dole dupou ten asfalt a ani nekoukají okolo. Ale my víme, že každou chvíli musí vlevo odbočovat menší lesňačka, kterou spadneme přímo v našem směru dolů. A i kdyby tam byla nějaká překážka (kromě zemědělců se o ní dost často postarají také lesníci, kteří projedou kvůli těžbě jen část cesty a zbytek je zarostlý a zaházený větvemi) je to opět jen kousek na silnici a navíc z kopce. A zase nám to vychází, dřevaři tu byli, ale nacházíme krásný starý úvoz. Přecházíme státovku ze Slavonic do Starého města pod Landštejnem, necháváme Moravu a Rakousko vpravo a za sebou a nacházíme červenou turistickou značku, na které má být další kontrolní stanoviště.

Mezi stromy v lese vidíme najednou terče a pověšené luky. Oba máme dva zkušební a pak musíme na pět pokusů nastřílet každý pět bodů (což je jeden střed) nebo dohromady 12. Darja dává krásné padáčky a hravě nastřílí devět bodů. Ale já se snažím luk pořádně napnout a šípy létají pořád do lesa. Na první ostrý ale dávám trojku, takže máme splníno. Chci si ještě dostřílet své čtyři pokusy, ale moc mi to nejde. Darja už mezitím hledá v mapě další stanoviště a akorát, když odcházíme, doráží první z týmů, kteří nás předtím předběhli. Že jsou sice rychlejší na asfaltu, ale my jsme pořád před nimi, jim moc morálu nedodá…

První krize

Další stanoviště je na Jelením vrchu a cestou na turistické značce máme najít kapličku, která není v mapě. Celá trasa je po turistických značkách, takže jdeme opět v klidu a kocháme se krajinou. Ve starém městě potkáváme dvojici, která si masíruje nohy. Sedáme na zahrádku hospody a Darja si zavazuje koleno. Dvojici necháváme relaxovat a chvíli před devátou pádíme dál, jen ještě od dobrých lidí nabíráme vodu. Cesta jde zase mírně do kopce, ze silnice odbočuje červená jako pěšina mezi skalními útvary a na kopci nalézáme i krásnou kapličku a za ní pomůcku pro další úkol – ofocenou mapu. Někde u Landštejna potkáváme celkem čerstvou dvojici a na parkovišti před hospodou dáváme pauzu a jídlo. Přibíhá k nám krásnej malej pejsek a chce se kamarádit – asi cejtí to sušený maso. Za chvíli mizí, aby se najednou zpoza rohu vynořili dva skoro stejní. Ale hned zas zabíhají a Darja je nevidí – že bych už měl halucinace? Naštěstí se za chvíli jdou zas na nás podívat – opravdu jsou DVA!

Vyrážíme po modré, jde nejdřív dolů a pak asi zatím do největšího kopce. Opět nás někdo předbíhá, ale už jsme na rozcestí u dalšího úkolu. Do mapy zpoza kapličky máme zakreslit souřadnice zašifrované v pohádce. Jedna je GPS, ostatní si musíme domyslet a najít na mapě. Darja čte pohádku a mě se u ní moc pěkně usíná… Takže to luští skoro sama a já jí jen občas pomáhám s mapou. Ale nic těžkého to není, zvlášť pro zkušenou turistku a horskou průvodkyni, takže dostáváme další kontrolní bod. A ten nám jen potvrdil naše obavy – poženou nás zpátky až do Hradce! Navíc Darja trefila při pohledu do mapy i tohle stanoviště, Vysoký kámen, je to asi těch 10 km naším směrem a jediný význačný bod. Takže jsme vlastně nemuseli ani luštit tu pohádku.

Zkratkou k osvěžení

Jdem kousek po asfaltce Greenways Praha – Wien, z níž odbočujem na sever do lesa. Padáme mírně z kopce a sledujeme směr – víme, že nesmíme moc na západ, protože tam asi budou u rybníka bažiny. Nakonec stejně končíme v malé mokřině, přes kterou se ale po drnech snadno dostáváme k potoku. Na druhé straně je suchý les, ale na naší už se moc jít nedá. Je tam malé molo, asi pro rybáře, a dlouhá tenká fošna přes potok. Ale ta vypadá, že se určitě zlomí a vedleší kulatina taky není moc lákavá, tak radši brodíme. Ledová voda potoka nás moc příjemně osvěžila a taky zjišťujeme, že jdeme správně – za chvíli u hájovny Buková chytáme žlutou turistickou. Z ní pak další zkratkou (ano, pořád nás to nepřestalo bavit) na Klenovické samoty a Kaproun. Když opět vylezeme na silnici, abychom zjistili, že nás tentokrát zkratka dovedla naším směrem ještě dál, než se zdálo z mapy, slyšíme podivné rytmické klepání. A už nás opět dohánějí asfaltáři. Dupou si to s hůlkami v měkkých botkách pěkně zčerstva… Ale nijak moc nám neutečou, doháníme je kolem druhé spolu s dalšími týmy na Vysokém kameni.

Tam musíme počkat, až vylezou jen pomocí dvou smyček na velké smrky, naštěstí jsme hned za nimi, takže stíhám jen na chvilku zout boty a olepit puchýře. Ale než nasadím sedák a helmu, nestačím se divit: Asfaltáři berou hůlky do rukou a s úsměvem UTÍKAJÍ. Nemyslím, že to dlouho vydrží, ale já už bych se asi ani nerozběhl. Soustředím se tedy na lezení, je to jak na palmě. Povolit horní smyčku, kterou mám přivázanou k sedáku, vytáhnout co nejvýš, utáhnout, pověsit se na ní, povolit smyčku na nohu, vytáhnout co nejvýš, utáhnout, dát nohu do oka, vytáhnout se nahoru, stát na jedné noze u kmene, povolit horní smyčku… No vlastně nic tak těžkého, bál jsem se spíš opravdového lezení po skalách. Dostáváme další info o stanovišti a opět se nám potvrzuje, že dojdeme pěšky až na základnu v Hradci – z Vítkova Hrádku v Jindřišském údolí už je to do Jindřichova Hradce jen co by kamenem dohodil a asi sedm kiláků došel…

Kdo by si to nechtěl zkrátit

Ale z Vysokého kamene jdeme lesem po žluté, trochu z kopce, takže zatím v pohodě. V Kunžaku se musíme rozhodnout, jestli půjdem zacházkou po státovce, nebo zkusíme už v mapě mizející cestu, která nás dovede přes louku na červenou. Jinudy to nejde, všude kolem jsou velké rybníky a u nich bažiny. Kolem třetí už krosíme poprvé a ne naposledy místní úzkokolejku, to už jsme vlastně v Kunžaku a poprvé začíná pršet. Ale nenecháme se zmást, v odpoledním dusnu trocha mrholení jen potěší. Cesta přes louku vypadá dobře, i kdyby jako v mapě končila u rybníčku s honosným názvem Pleso, těch 300 metrů opět nějak dojdem. A hlavně to pomyšlení na skoro 10 km po silnici. Už teď toho máme dost, takže u rybníčku dáváme pauzu, prostě sebou fláknem do trávy, ani se nemusíme moc domlouvat. Ale žádný velký lenošení, plátek masa jako hlavní chod, štráfek čokolády jak zákusek, chvíli sledovat kroužícího dravce a zase dál.

Přelézáme další elektrický drát, opět s mapou v ruce jako izolátorem a za chvíli jsme na hranici lesa, kde by měla být červená značka. A když se otočím, vidím za sebou nějakou dvojici, jak dost podivně přelézá onen drát. Jak jsme odpočívali, došla nás další dvojka! A to jsme si říkali, že touhle zkratkou by se pustil jen blázen. Ale nějak jim zase utíkáme. Další hodinu po červené, po hrázi Krvavého rybníka a za ním na sever. V mapě se na nás směje neznačená cesta, která odbočuje z červené přímo na Blažejov, tedy naším směrem, a navíc krásně obchází Sejkův vrch. Tam už jen přes potok a jsme pod Vítkovým Hrádkem. Na louce ale doháníme další dva chlapíky, jeden má nohu zavázanou mikinou a zjevně se mu nejde nejlíp. Ale jsou v pohodě, tak je necháváme za sebou. Projdeme vesnicí a za potokem u rozcestí sedí další dvojice, vědí že je můžeme zdržet na blízkém stanovišti, ale asi vypadáme svěží, cestou si prozpěvujem a to je od závodění odrazuje: „Kašlem na to, ty jsou nějaký akční,“ dí a sedí dál. Přesto opět nejsme u stanoviště sami.

Do Hradce, Vávro, do Hradce

Tento úkol se nám zdá nejslabší, i když vylézt do prudkého kopce, běhat po lese plném větví a hledat na stromech barevné fáborky tvořící tři písmena není po víc než 70 kilometrech v nohou úplně jednoduché. Navíc se nesmíme splézt, jinak by nás čekala další zacházka. Ale poznáváme písmena v prostoru správně, jinak to být prostě nemůže, org nám dává za pravdu a udává poslední stanoviště. Jaké překvapení, fara v Jindřichově hradci, základna, ze které jsme před více než dvaceti hodinami vyráželi. Na nic tedy nečekáme, dáváme každý poslední plátek masa – cestička kolem Hamerského potoka vypadá moc pěkně. Navíc kdybychom si sedli a řekli: „Je teprve šest, do deseti máme ještě dost času, nějak to už dojdem“ tak jako další týmy, co se sešly na stanovišti, jenom by nám ztuhly nohy.

Poslední úkol je zapamatovat si alespoň jedno jméno chráněné rostliny a jednoho živočicha, co v Jindřišském údolí žijí. Ne že bychom měli honit ledňáčky a škubat bledule, pomoct nám měly cedule u naučné stezky. Začalo to trochu nezvykle, Dřípatka horská mi doposud moc neříkala. Ale pak přišlo na bledule a Jaterníka podléšku, krom ledňáčka třeba Čápa černého, takže na něco si určitě vzpomenem. Tak nám zase roste nálada, až dojdeme na asfalt… A ten už teď do nohou vyloženě bolí, ale jediná další varianta je opustit přímý směr a stejně se na něj brzo vrátit, protože základna je přes celé město. To je od orgů nakonec trochu sadismus.

Tuhnou nohy i úsměv

Poslední čtyři kilometry městem už byly vyloženě jen o morálu. Nic k jídlu, poslední voda z pramínku u cesty v údolí, každý krok bolí. Už už jsme začali rozvíjet teorie, že teď to vlastně můžem klidně vzdát, osobní rekord máme oba daleko překonaný… Jenže, proto jsme vlastně tady, abychom zjistili, co to s člověkem udělá, když už jediné, co mu zbyde, je právě ten morál. A navíc, co by nám asi řekli organizátoři, kdybychom jim teď zavolali, že jsme na kraji Hradce a už se nám nechce? Mhd tu nikde není, vlak jsme minuli už dávno, zranění nejsme: Tak to prostě dojděte! A tak teda jo, byť do zpěvu už nám moc není. Jediná legrace je, jak na nás koukají místní lidé – dvojice, která se sotva souká po chodníku a na přechodu, kde oba normálně popoběhnem, se pěkně zastavíme a necháme auto přejet. Ale ostatní jsou určitě daleko za námi! Krásy centra města nevzrušeně ignorujem, nacházíme pro nás novou lávku přes Nežárku kousek od základny (jednou jsme šli večer k autobusu a přes druhou jsem přišel od nádraží) a těsně předbíháme, spíše však předcházíme, ještě jeden tým.

Vrážím do fary, orgové si nás zapisují a informují, že za chvíli bude guláš a já se ironicky ptám, kde je to točený. „Támle v rohu, jen si natoč,“ říká jeden z nich a já koukám na čerstvě naraženej soudek s pivem. Chutná úžasně, do toho dva talíře guláše a snad dvacet knedlíků. Vypadá to na pěkný mecheche u soudku, ale Darja sedá do auta a mizí za kamarády na Šumavu, další týmy pořád dorážejí a na faře je pěkný zmatek. Kromě toho se mi po jídle úplně odkrvila hlava, takže padám pod oltář na karimatku a usínám, jako už dlouho ne.

Ráno zjišťuju, že mám na každé noze jen jeden puchýř, takže na rozdíl od ostatních vlastně ani nekulhám. Takže příště? Proč ne!

Zapsaný čas: 20.00 (přesně 22 hodin od startu)
Vzdálenost na mapy.cz: 76,5 km (nutno připočíst 5–10 procent)
Pořadí: Osmí z 18 přeživších dvojic (11 nepřežilo)

     

Další informace

Zajímavé odkazy

Shaman.cz

Zálesácká encyklopedie a tipy pro volný čas, od pravěku přes Kelty, Indiány, středověk až po dnešní outdoor či horolezectví.

Pohorka.info

Turistika, cestování a tipy na výlety v České republice. Najděte si cíl svého výletu ve vašem kraji či městě, přečtěte si články o místních hradech, zámcích, zříceninách a dalších zajímavostech...

CzechPOINTy.cz

Pravidelně aktualizovaný seznam pracovišť Czech POINT přehledně rozdělený podle krajů, okresů a měst. Zobrazení Czech POINTů na mapě.