Přeskočit na navigaci

Přežití 2014 (Honza a Verča)

Snažíme se odhadnout svoji polohu. Podle orientace svahu, cesty a podle toho, že jsme na cyklotrase. Je to ale příliš málo informací. Spokojíme se tak s pouhým odhadem oblasti a rozhodujeme se vyrazit vzhůru na hřeben, kde snad nalezneme více orientačních bodů. Vyrážíme ostrým stoupáním po lesní cestě, která tu v zatáčce odbočuje doprava…

Poprvé jsem šel Přežití s Jelenem v roce 2007. Základna byla v Olomouci, za krásného počasí jsme se proháněli na čele startovního pole s Kamčou a Davidem a mířili do cíle v Zábřehu na Moravě. Podruhé jsem se na Přežití vrátil se stejným parťákem v roce 2011. Základna byla ve Žďáru nad Sázavou a krásnou krajinou Českomoravské vrchoviny jsme uháněli k cíli u rybníka Medlov s přáním neskončit na nepopulárním čtvrtém místě. Došli jsme třetí. Ve stejném roce na podzim jsem za 25 hodin přešel s Verčou Beskydskou sedmičku. Chtěl jsem blíž poznat holku, kterou jsem znal jen z nedělních bohoslužeb a následných společných obědů. Naše cesty pak šly chvíli poblíž sebe, občas se dotkly a nakonec se hodně vzdálily, když Verča v Praze dostudovala fyzioterapii a odstěhovala se na Vsetín.

Bůh s námi měl ale jiný plán, a tak za chvíli vyskočím z vlaku na Vsetíně, abychom s Verčou vyrazili na trasu letošního Přežití jako čerstvě zamilovaný pár. Při průjezdu Polabím to vypadalo, jako kdyby někdo zvenčí lil na okna vlaku kýbly vody. Podzimní smrště již dva dny bičují republiku a jejich těžiště se zvolna posunuje z východu na západ. V Beskydech bychom tak měli mít to nejhorší už za sebou.

Vsetín. Vystupuji a pohledem hledám čekající Verču. Ruku v ruce jdeme do sborového domu, kde je základna. Cítím, jak se chvěju. Směsí zimy a nervozity. Přemýšlím, proč ta nervozita? Moje zkušenosti i Verčina vytrvalost prověřená dlouhými horskými pochody, stejně jako její znalost místní krajiny jsou přeci na naší straně. Vím však, že na Přežití nemá nikdo nic jistého. A já moc toužím s Verčou přežít.

Na základně nás vítají známé tváře. Jelen je někde v lese. Marwin mě informuje, že podle předpovědi může do půlnoci ještě cedit, pak už by ale pršet nemělo. A že si máme dát pozor na medvědy. Ha, ha – Marwin netuší, že Verča je nejspíš největší nadšenec pro naše velké šelmy v celém sále. Shon, přebalování, jídlo, krátké představení účastníků. Běžný předstartovní kolorit. O půl desáté nastupujeme do autobusu. Sedíme s Verčou vedle sebe, ruce spojené. Nedaří se mi spát, hlava je příliš plná myšlenek.

Vystupujeme v zatáčce zpevněné lesní cesty někde v kopci. Hrajeme hru, při které si stříháme se soupeři a vítěz si smí vybrat poslepu z kelímku poraženého červenou nebo bílou fazoli. Jednu fazoli ze svého kelímku mu naopak s otevřenýma očima dá. Účelem je dosáhnout stavu, kdy budou mít všechny fazole v mém kelímku stejnou barvu. Časem se mi zdá, že červené fazole bývají trochu menší než bílé a snažím se pomoci si při výběru hmatem. Ale pomáhá to nanejvýš trochu. Nakonec máme oba s Verčou úkol splněný, dostáváme mapu a polohu prvního stanoviště – Veľký Javorník. Máme na něm být do jedné hodiny ráno.

Snažíme se odhadnout svoji polohu. Podle orientace svahu, cesty a podle toho, že jsme na cyklotrase. Je to ale příliš málo informací. Spokojíme se tak s pouhým odhadem oblasti a rozhodujeme se vyrazit vzhůru na hřeben, kde snad nalezneme více orientačních bodů. Vyrážíme ostrým stoupáním po lesní cestě, která tu v zatáčce odbočuje doprava. Několik dalších týmů se vydává za námi. Cesta se brzy jen málo liší od koryta potoka, shora se valí proudy bahnité vody, všude kameny a kluzké větve. Koryto se navíc podle buzoly postupně stáčí příliš k západu, a tak ho opouštíme a stoupáme do levého svahu po sotva znatelných traktorových kolejích. Ty se v lese brzy ztrácejí, pokračujeme tedy jen podle buzoly. Obcházíme a překračujeme čerstvě polámané stromy, do toho padá mlha. Čelovky týmů za námi se v ní ztrácejí. Uvědomuji si, že tohle může být ten nejlepší způsob, jak nepřežít už cestou na první vrchol. Opustit zpevněnou cestu, když nevíme přesně, kde se nacházíme, asi nebyl nejlepší nápad. Co když dojdeme na hřeben a tam nebude vůbec nic? Žádná značená cesta, žádný rozcestník ani hranice, prostě nic? Teď už ale nemáme na výběr, musíme jen stoupat a doufat.

Narážíme na lesní cestu, která stoupá zhruba příhodným směrem. Nakonec nás přivádí na modrou značku. Pokud se to dá v mlze odhadnout, vede po zalesněném hřebínku ve směru cca východ-západ. Uff, hurá! Snažíme se zorientovat na mapě, jistotu ale stále nemáme. Potřebujeme dojít na nějaký rozcestník – máme se ale vydat doleva nebo doprava? Volíme směr doprava, tedy na západ. Podle mapy to vypadá jako jasně lepší volba. Po půl hodině pochodu a jednom sejití ze značky konečně vidíme rozcestník. Čteme nápis „Pod Bařinkou“ a snažíme se najít na mapě. Chvilku nám to trvá, tuhle modrou totiž v mapě nemáme. Sakra! K buku na Bařince je to půl kilometru, na Veľký Javorník ovšem celých devět. Zbývá něco přes hodinu, to abychom to celé klusali. Značená cesta ovšem vede výraznou oklikou. Pokud to střihneme přes údolí, na vzdálenosti můžeme značně ušetřit. Verča se na zkratku moc netváří, navíc začíná pršet. Nakonec však Verča svolí. Nejprve sestupujeme po lesní cestě, ta však nemá žádoucí směr. Pokračujeme tedy přímo křáčím a prudkou pasekou. Déšť přechází ve slejvák. Právě v takových houštinách prý podle Verči s oblibou odpočívají medvědi. Nevěda to, mohli jsme být klidnější. Ach jo, mít s sebou odbornici na šelmy se teď příliš nehodí. Ještěže jsou v Beskydech medvědi tak vzácní!

Zato se brzy hodí Verčina znalost místní krajiny. V údolí na silnici sice nejprve trochu tápeme, ale pak už svižně míříme nahoru na Kasárně. Po silnici v méně strmých úsecích klušeme. Podle mapy to na vrchol už nemáme tak daleko, měli bychom to stihnout. Verča to tu ale zná, a proto ví, že tak blízko to zase není. Neznalost může být někdy velmi milosrdná! K zářícímu reflektoru u chaty míříme zkratkou, lezeme po hliněné výsypce staveniště, chatu mineme a dále stoupáme sjezdovkou. Uprostřed ji křižuje žlutá značka, zbývá 15 minut. Běžíme. Pořád je to dál, než si myslím. Značka vrchol podchází, na vhodném místě tak Verča velí k poslední zkratce. Louka je plná chráněných kýchavic. Stoupáme přímo mezi nimi. Zbývají tři minuty, běželi bychom, ale nohy už jsou příliš těžké. Konečně vrcholová pěšinka. Verča volá, ať běžím napřed. Jsme nahoře, už vidím čelovky orgů. Stihli jsme to nebo ne?

Snad těsně stihli. I když nakonec to vůbec těsné nebylo, protože orgové posunuli limit o hodinu. Jsme tu totiž teprve třetí a jim se nechce nechat umřít hned na začátku skoro všechny týmy. Jsme kompletně mokří – potem, ze stromků i z deště. Oblékáme bundy a jdeme do závětří luštit obdrženou šifru. Je lehounká, takže se vydáváme po červené hřebenovce na Kohútku dříve, než stihneme prokřehnout. Mlha nám nedává moc vidět, bláto na cestě klouže, člověk si i s holemi připadá často jako na ledě. Všude na zemi se válí orvané zelené listí a kousky větviček. Verča tento hřebínek moc ráda běhá, takže to tu zná. Což je velká výhoda. A já na Stratenci poznávám hraniční hřeben Javorníků ze třetí noci Terry Incognity, kterou jsem tu šel v opačném směru na podzim 2011.

Na Kohútce je stále ještě tma. Čeká nás bungee running, neboli běh s gumicukem připnutým za pas. Oba s Verčou hravě zapichujeme kolík za určenou čáru a pokračujeme po hřebeni dále na Papájské sedlo. Rozednívá se.

V Papájském sedle nalézáme orgy s obří kuší zbastlenou z běžky, prkna a nějakých gum. Zrovna vyrábějí druhou. Z první kuše jeden tým střílí PET lahev na pole dalších PET lahví stojící ve vzdálenosti několika metrů. Nejsou ale příliš jasná pravidla, kolik je k dispozici ran a kolik cílů je třeba srazit. Navíc jsou i nějaké zkušební výstřely, takže ani není jasné, jestli soutěžící tým už zahájil ostrou střelbu, nebo si to teprve zkouší. Orgové jeví tendenci všem týmům to dát. Takže i my nakonec úspěšně plníme, když se konečně dostaneme ke kuši.

Dalším stanovištěm je rybníček na Surovém vrchu. Je to docela daleko, ale navigace je jednoduchá, krajina hezká a cesta přes vrchol Makyty dobře ubíhá. Po vstupu na louky v nižších polohách navíc vykukuje i sluníčko, které příjemně hřeje. Na jezírku zarostlém žabincem má jeden z nás za úkol objet na paddleboardu bójku. Nikdy jsem na tomto prkně nestál, ale dost jsem o něm už slyšel. Takže je to vítaná příležitost si ho alespoň na chvilku vyzkoušet. Méně vítaná by byla koupel v ledové vodě, naštěstí jsem si ji, stejně jako všichni ostatní přítomní účastníci, nedopřál.

Dalším stanovištěm jsou Čertovy skály u Lidečka. Chvíli hloubáme nad trasou. V přímém postupu nám brání zalesněný hřeben mezi Valašskou Senicí a Pulčínem, který je sice podle mapy protkán sítí lesních cest, ale najít tu pravou by asi bylo nesnadné. Po sejití přes louky do Senice proto volíme jistější, i když o poznání delší cestu po žluté na rozcestí Skaličí a odtud po modré přes Pulčínské sklály. Když u Pulčína vidím z lesa vykukovat charakteristické tvary skal, opět si vzpomínám na Terru Incognitu. Průchod táhlým údolím Pulčínského potoka nám zpříjemňuje studánka, kde doplníme zásoby vody. Následuje nepříjemný půlkilometr po frekventované hlavní silnici a jsme na místě. Nikdy jsem tu nebyl, skalní výchoz je nečekaně impozantní. Orgy nalézáme nahoře na skalách a rozhodujeme se slaňovat i s batohem. Verča slaňuje poprvé v životě a je to pro ni velký zážitek. A také pro mě je to přinejmenším zpestření dlouhého pochodu.

Vzápětí se ukazuje, že poslední část postupu si budeme moci zopakovat i v opačném směru. Příštím stanovištěm je totiž obec Zděchov a nejrozumnější cesta vede opět přes rozcestí Skaličí. Rozhodujeme se alespoň nejít už znovu přes Pulčínské skály a obejít je západně po lesních cestách. Pochod po údolní asfaltce je monotónní a na oba z nás se současně sápe spánek. K tomu se navíc ozývají puchýře na bříšku mého levého chodidla. Dopoledne je nějaké dlouhé. Zpomalujeme, s polozavřenýma očima kličkujeme po cestě, občas škobrtáme o krajnice. Snažím se štípat a plácat do stehen, ale jako obvykle to příliš nepomáhá. Není to nejlepší rozpoložení k tomu, abychom dobře trefili zkratku, ale celkem dobře to ještě vyšlo. Na Skaličí se plánujeme trochu prospat na lavičce u stolu. Bohužel chvilku po nás dorazila rodinná skupinka, která byla tak komunikativní a zvědavá, že jsme se raději rozhodli sbalit a pokračovat, protože jinak hrozilo, že bychom asi porušili pravidla Přežití. Dali jsme si tak alespoň kus čokolády, která nás povzbudila na následujících pár kilometrů.

Ve Zděchově na návsi si dáváme šest minut spánku vsedě na lavičce opření o sebe. Vstávat se mi vůbec nechce, ale náskok na časové limity orgů nemáme zase tak velký (cca jednu hodinu), abychom tu mohli nějak dlouho vysedávat. Na stanovišti následuje báječné překvapení – další postup bude na koloběžce! Je to skvělá změna po monotónních desítkách pěších kilometrů. A do Huslenek k lávce přes Bečvu, kde je další stanoviště, je to navíc skoro pořád z kopce podle vody. Stroj mi jede skvěle, vítr kolem uší, jízdu si užívám. Verča se musí na rovinkách častěji odrážet, přeci jenom je lehčí.

Zvesela dorážíme k lávce. Naším úkolem zde je manévrovat z lávky s kánoí v proudu pomocí dvou provázků vedených přes kladky upevněné na obou březích řeky a trefovat se do kánoe fazolemi spouštěnými skrz krátkou trubku upevněnou na lávce. Snažíme se každý tahat za jeden provázek, máme ale problémy s koordinací a kánoe se v prudkém proudu chová dost nepředvídatelně. Pak tahám jen já a Verča se soustředí na spuštění fazole v pravý čas. To už je lepší. Fazole jsou ale tak malé, že jen těžko může být vidět, kam spadly. Podle Verči jich však potřebný počet kánoi zasáhl. Orgové nám to věří a sdělují, že další stanoviště je v Dinoticích. A že máme stále pokračovat na koloběžce.

Pět kilometrů do Halenkova po cyklostezce proti proudu Bečvy jde ještě docela dobře. Táhlé mírné stoupání do Dinotic k chalupám U Válků je ovšem náročné. Zejména pro Verču. Šlape do toho ovšem statečně. Až později se dozvídám, že uvažovala o zahození koloběžky do křoví. Místo toho však v cíli koloběžky způsobně odevzdáváme a jdeme si vystřílet polohu dalšího stanoviště v lukostřelbě. Máme náskok hodinu a čtvrt na limit. Pálíme přes potok společně s několika dalšími týmy, úkolem je pouze nastřílet do terčů dostatečný počet bodů, počet ran je neomezený. Verča si vede o poznání lépe než já a po několika vydatných sériích se tak můžeme vydat na další stanoviště v sedle pod Lysným. Na jeden z nejkrásnějších hřebínků Vsetínských Beskyd vystoupáme z údolí strmou zkratkou. Následuje houpavá cesta přes louky a pastviny, okolo ohrad, starých opuštěných dřevěnek i stále ještě funkčních stavení, skrz sady, remízky a lesíky. V klouzavém blátě cesty se občasné stopy ovcí a koní prolínají s otisky pneumatik terénních aut. Verča ožila a šlape vpředu, já se snažím držet tempo.

Před Lysným u ohrady s koňmi narážíme na tým, který na louce spí. Na stanovišti si pak čteme poslední úkol – složit limerik oslavující něco z letošního Přežití. Úkol je to poslední, protože příštím stanovištěm je už základna. Stihneme to. Máme náskok 30 minut na limit. Dlouze se objímáme a užíváme si ticha a pohody na krásném místě na hřebenu. Přitom nás předchází jiný tým. Báseň skládáme cestou. Výsledek je:

Valašské kopce, valašské bahno,
když chceš přežít Přežití, spěchati je radno.
Tma jako v pytli, z mapy jsou cáry,
z lesů i z mokrých bot stoupají páry.
(to už si, bohužel, nepamatuji)…no.

Scházíme na Vsetín, pomalu se šeří. Verča mi ukáže místo, kde žlutá značka nenápadně kolem plotu míří z města přímo do krásné přírody. Je to jako vchod do Narnie, říká. My však teď míříme opačným směrem. Ještě průchod městem a konečně je tu cíl. Vřelé vítání od orgů, gratulace, teplá polévka a kuře. U stolu si povídáme s dalšími dorazivšími účastníky. Došli jsme jako pátí, hodinu před koncem v deset, Verča byla první holka v cíli. A pak už hop k Verče domů, kakao a bábovka, teplá sprcha a spát. Je půlnoc. Byl to nádherný čas, nádherná krajina a nakonec počasí přesně podle Marwinovy předpovědi. Mnohokrát jsem děkoval Pánu. A znovu musím velice děkovat za Verču. Přežití bylo společně moc fajn.

Další informace

Zajímavé odkazy

Shaman.cz

Zálesácká encyklopedie a tipy pro volný čas, od pravěku přes Kelty, Indiány, středověk až po dnešní outdoor či horolezectví.

Pohorka.info

Turistika, cestování a tipy na výlety v České republice. Najděte si cíl svého výletu ve vašem kraji či městě, přečtěte si články o místních hradech, zámcích, zříceninách a dalších zajímavostech...

CzechPOINTy.cz

Pravidelně aktualizovaný seznam pracovišť Czech POINT přehledně rozdělený podle krajů, okresů a měst. Zobrazení Czech POINTů na mapě.

Konání akce Přežití 2018 umožnil podnik Lesy České republiky, s. p.